Politologie_vypracované_otázky

Politická hnutí mají s politickými stranami řadu společných aspektů, avšak tyto nejsou u politických hnutí tak výrazné. Takţe stupeň jejich organizovanosti, resp. institucionalizace, zpravidla nedosahuje úrovně politické strany. Podobně i programový aspekt není artikulován ve srovnatelné rovině, ale v obecnější podobě. Politická hnutí, jak o tom ostatně svědčí i naše zkušenost, usilují o prezentaci co nejširšího spektra politických sil. Občanské fórum vyjádřilo tuto skutečnost svým heslem před prvními svobodnými volbami

v r. 1990: „Strany jsou pro straníky. Občanské fórum je pro všechny.“

Pokud jde o funkcionální aspekt, setkáváme se jednat s tím, ţe se politická hnutí orientují na ovlivňování politické moci, a tím se spíše blíţí zájmovým organizacím, jednak – stejně jako politické strany

• přímo usilují o získání moci či aspoň podílu na ní.

Typologii politických hnutí můţeme provést mj. na základě jejich vztahu ke stávajícímu politickému systému na:

1. konzervativní (usilující o uchování stávajícího systému)

2. reformistická (usilující o závaţné změny systému, ale bez narušení jeho základních principů)

3. revoluční (usilující o základní změny stávajícího systému)

4. reakční (usilující o částečný nebo úplný návrat k předchozímu systému)

Vývoj politických hnutí v ČSFR i v ČR a SR potvrzuje názor, ţe politická hnutí jsou zárodkem politických stran. Jak Občanské hnutí, tak i Veřejnost proti násilí se transformovaly do řady politických stran, resp. do subjektů, z nichţ se posléze strany – bez ohledu na název – staly.

Ze Z-Evropy je znám proces transformace hnutí ve strany především v souvislosti s hnutími ekologického zaměření. Nejznámějším příkladem jsou Zelení v SRN, kteří se jako strana konstituovali počátkem 80. let, přičemţ navázali na činnost občanských iniciativ vyvíjejících činnost jiţ v 70. letech. Do Spolkového sněmu se Zelení dostali po parlamentních volbách v roce 1983.

Evoluce politických stran

Podle francouzského politologa Blondela jsou politické strany institucemi „par excellence“ v tom smyslu, ţe představují obecný rys soudobých politických systémů. Ve svém vývoji během 19. a 20. století prošly několika etapami, které korespondují s vývojem volebního práva a parlamentarismu.

Zárodky politických stran jsou spatřovány jiţ v tzv. klubech vznikajících na parlamentní půdě a sdruţující poslance stejné názorové orientace – toryové a whigové v anglickém parlamentu 17. a 18. století a jakobíni a girondisté v Národním shromáţdění za VFR. Nicméně za předchůdkyně dnešních politických stran jsou povaţované strany označené jako elitární, honorární, kádrové. Vzhledem k omezenému volebnímu právu byly reprezentovány parlamentními elitami orientovanými sice na konkrétní volební klientelu, ale ještě nevyţadovaly institucionalizovanou organizační strukturu.