Politologie_vypracované_otázky

Tento typ stran se dále transformoval v tzv. strany masové, které byly schopny reagovat na demokratizaci volebního práva (jeho zevšeobecnění), a tak si zajistit podporu velkých sociálních skupin. A to nejen při zajišťování voleb, ale také finančních prostředků formou členských příspěvků.

Toho dosáhly rozšířením členské základny, a tedy i počtu voličů (princip masového členství), vybudování vertikální organizační struktury, zdůrazněním programového (ideologického) sepětí s těmito skupinami a akceptací klíčové role stranického aparátu. Masové politické strany začaly vznikat v 2. pol. 19. století, přičemţ uvedená transformace byla zpočátku spjata se stranami sociálně demokratickými. Později se transformovaly i další politické orientace včetně liberálů a konzervativců.

V polovině 60. let 20. století dospěl Kirchheimer na základě analýzy systému stran Z-Evropy

k závěru, ţe transformace stran dále pokračovala, a ţe jejím výsledkem je strana, kterou nazval „catch-all party“. Doslovně přeloţeno „všeuchopující strana“, zpravidla se však mluví o straně pro všechny, straně všelidové či straně voličů.

Základním rysem strany tohoto typu je její orientace na co nejširší vrstvy voličů na základě deideologizace programu, v němţ se akceptují konkrétní problémy. Příznačná je pro ně sníţení role členství ve straně a široce koncipované územní struktury, na druhé straně pak růst významu stranických vůdců (personalizace) a specializovaných expertů (profesionalizace).

Podle politologů Maira a Katze se od 70. let 20. století setkáváme s dalším typem stran, které charakterizovali jako „strany kartelu“. Tyto strany pokračují ve vývojovém trendu osamostatňování se od konkrétní sociální skupiny a prezentace jejich zájmů, přičemţ jejich novou oporu představuje stát, který je – za jejich bezprostřední účasti – financuje.

Typologie politických stran.Stranické rodiny

Snahy o typologii politických stran mají své počátky jiţ v 19. století, kdy došlo k rozdělení politických stran při nejmenším na strany konzervativní a liberální. Všeobecně známé je dělení stran na levici a pravici, resp. střed, přičemţ původně pravici představovaly strany monarchistické a statkářské a levici strany liberální. Další vývoj pak vedl k tomu, ţe jako pravicové jsou traktovány strany především konzervativní a křesťansko-demokratické a jako levicové sociálně demokratické a komunistické.

Ideologická a programová hlediska jsou uplatňována i nadále a umoţňují následující typologii stran (stranických rodin):

1. sociálně demokratické (socialistické)

2. komunistické (radikálně levicové)

3. zelené (ekologické)

4. křesťansko-demokratické

5. liberální

6. konzervativní

7. krajně pravicové

8. regionální a etnické

Blondel vychází ve své typologii politických stran z toho, ţe ideologie hraje významnou roli, ať jiţ praktickou či symbolickou, v jejich činnosti. I v odmítání jakékoliv ideologie spatřuje „ideologický“ postoj. Jeho typologie zahrnuje 5 ideologicky rozdílných skupin stran: