Politologie_vypracované_otázky

Rozdíly mezi oběma: problém jejich legitimity, otázek autoritářské osobnosti a politického vůdcovství, totalitní ideologie a autoritativní mentality.

Přechody k demokracii(tranzit).Tři vlny demokracie/demokratizace/.Třetí vlna demokracie

Politologie poukazuje nejen na podstatné rysy nedemokratických politických systémů, ale také usiluje o prezentaci procesů, které představují přechod od těchto systémů k systémům demokratickým. Pro tento přechod se pouţívá termín tranzit a pro teoretické přístupy pak tranzitologie.

Podstatu přechodu vyjadřuje proces demokratizace, který však můţe být chápán nejen jako 1 z etap přechodu od uvedených nedemokratických systémů, ale i jako šířeji koncipovaný proces spočívající

v prosazování moderní demokracie.

Americký politolog Huntington dospěl ke koncepci 3 vln demokratizace a zároveň i „protivln“, kdy se některé demokratické státy staly opět nedemokratickými, a zároveň stanovil i časová rozpětí těchto vln. První etapa demokratizace se uskutečnila v letech 1828-1926, druhá v letech 1943-1962 a třetí byla zahájena vypuknutím „karafiátové revoluce“ v Portugalsku 25. 4. 1974. V následujících letech pokračovala v J- Evropě (Španělsko, Řecko), Latinské Americe (mj. Argentina, Bolívie, Brazílie), Asii (např. Filipíny) a koncem 80. let nastal „Rok zázraků“ ve střední Evropě a projevil se i v bývalém Československu.

Přechod k demokracii ve více neţ 30 zemích světa v rámci „třetí vlny“ prohlásil Huntington za moţná nejvýznamnější globální politický trend na sklonku 20. století. A vyslovil přesvědčení, ţe ještě neskončil.

Pojem demokratizace je, jak jiţ bylo výše uvedeno, pouţíván pro jednu z etap přechodu od nedemokratických systémů k systémům demokratickým, přičemţ např. podle amerického politologa Przeworského je vyšší etapou navazující na etapu liberalizace. Zatímco liberalizace znamená především oslabování stávajícího systému, demokratizace je spjata jiţ se vznikem nových demokratických institucí a jejich fungováním.

Přechod k demokracii v ČSSR, ČSFR a ČR

Přechod k demokracii byl po Listopadu 1989 zahájen řadou ústavních změn, které měly dalekosáhlé důsledky pro vytváření demokratického politického systému. Na ně pak navázalo přijetí dalších zákonů, bez nichţ by byl přechod k demokracii nemoţný.

Pokud bychom alespoň částečně vycházeli ze scénáře tranzitu prezentovaného Cotarelem a z jeho teorie 3 konsenzů, jednalo se o konsenzuální stanovení prozatímních pravidel hry.

Jedním z prvních kroků bylo odstranění čl. 4 Ústavy tehdejší ČSSR o vedoucí úloze KSČ a dalších souvisejících ustanovení (mj. o marxismu a leninismu jako vládnoucí ideologii).

Další změny umoţnily kooptaci nových poslanců do všech zákonodárných sborů – Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáţdění a České a Slovenské národní rady. Tak i zde mohl být zahájen proces odstranění předchozího politického personálu a jeho metod práce. Tento proces byl zahájen ustavením vlády „národního porozumění“, pokračoval abdikací prezidenta Husáka, a po kooptaci nových poslanců obou sněmoven Federálního shromáţdění pokračoval volbou Dubčeka předsedou Federálního shromáţdění a ještě koncem roku 1989 i volbou Havla prezidentem ČSSR.