Filda-tisk-40stran

1. Mezi právem a morálkou je komplementární vztah- tam kde končí hranice jednoho, nastupuje hranice druhého (nejde o vzájemné podmiňování)

1. Právo a morálka se diferencují díky vývoji lidské racionality, ze začátku se vyvíjejí spolu, později se oddělili, aby byl zachovaný pokrok společnosti (Kant, Habermas)

2. Právo a morálka se diferencovaly důsledkem evoluce společenských vztahů, právo vzniklo jako reakce na nutnost potlačení násilí

3. Hartovo chápání kooperace práva a morálky:

Hart uvádí 5 všeobecně platných elementárních příčin kooperace práva a morálky jako podmínky přežití člověka (antropologický pohled)

1. Lidská zranitelnost

2. Nerovnost lidí

3. Omezený altruismus

4. Omezené zdroje

5. Omezené porozumění a sila vůle, donucení ke kooperaci (smlouva)

Hart – Wolfendeneho správa

Austin – podobně jako Kelsen, ale slabá verze non-kognitivizmu

3. Co je přirozené právo? Základní znaky přirozenoprávního myšlení (uváděli jsme si čtyři znaky). Vysvětlení pojmů: přirozené právo, základní práva, lidská práva

Znaky přirozeného práva

a) přirozené právo je přirozený (daný) jev, jenž nezávisí na vůli lidí, proto je univerzální a má obecnou platnost: platí vždy a pro všechny lidi

b) je mu přisuzována stabilita, neměnnost (věčnost: bude trvat, pokud bude existovat společnost)

c) přirozené právo je přirozený nárok člověka, jenž plyne z jeho místa ve světě nebo postavení ve společnosti

d) realizace přirozeného práva zaručuje spravedlivé (dobré) společenské vztahy

e) přirozeně právní myšlení je dualistické a předpokládá vždy existenci zákonného práva: přirozené právo tvoří hodnotový a morální základ práva pozitivního

Stručný vývoj a hlavní myslitelé jednotlivých období:

V dějinách bylo zformováno několik výrazných teorií přirozeného práva na základě různého pojetí „zdroje“ přirozeného práva

1) hledání absolutního zdroje práva, resp. normativity vůbec, typický pro starověké právní myšlení (Hérakleitos, Platón, Aristotelés). Zdroj a podstata odvozovány z řádu univerza nebo přírody

2) absolutní zdroj práva jako idea boha jakožto kreativní síly (T. Akvinský), zdroj přirozeného práva boží rozum

3) na základě novověkého pojetí člověka jako subjektu poznání a jednání dochází k výkladu přirozeného práva jako nároku člověka, důvod tohoto nároku různě interpretován:

a) nárok daný přirozených stavem člověka (Hobbes, Locke)

b) nárok zdůvodněný lidským rozumem (Kant)

c) nárok odvozený z tzv. Natur der Sache, tzn. z konstrukce konkrétních řádů, jež jsou vlastní společenské realitě (Radbruch, Malhofer)

Přirozené právo a přirozený stav

Existenci přirozeného práva z tzv. přirozeného stavu odvozují T. Hobbes a J. Locke – podle nich je to stav nespolečenský, kde všem patří vše, všichni lidé jsou svobodní a ve svých nárocích rovní, v konkrétních představách o přirozeném stavu se však rozcházejí – Hobbes totiž popisuje tento stav negativně jako „člověk člověku vlkem“, Locke to naopak chápe jako zlatý věk lidstva.