Filda-tisk-40stran

Současná etapa přirozenoprávního myšlení

• Nutnost návratu k původním otázkám: k otázce účinné ochrany základních práv;

• K otázce utváření podmínek pro důstojný život člověka, tzn., Aby život člověka nebyl instrumentalizován, člověk nebyl předmětem, nástrojem ale účelem jednání

• Zvláštní pozornost – otázce práva na život, které přestává být ve světle současných biomedicínských technologií samozřejmostí;

• Řada otázek:

  1. Kdo má mít právo nad životem? Stát nebo věda?

  2. Je možné zasahovat a upravovat genetickou výbavu člověka? Ve jménu čeho je možné zasahovat do přirozenosti člověka?

  3. Na jaký život máme právo? Co to znamená mít právo na důstojný život?

Základní znaky přirozenoprávního myšlení; co je přirozené právo? Stručné vysvětlení vývoje jednotlivých historických forem (starověk, středověk, novověké pojetí Hobbes, Kant a současnost); vysvětlení základních kategorií: přirozené právo, přirozený stav; proč je kritériem uskutečnění svobody člověka jeho důstojnost atd.

• přirozené právo je přirozený jev, který nezávisí na vůli lidí, proto je univerzální a má všeobecnou platnost

• přirozenému právu je přisuzována stabilita, neměnnost (věčnost), bude trvat, dokud bude existovat společnost

• přirozené právo považují jako přirozený nárok člověka, který plyne z jeho místa ve světě, anebo postavení ve společnosti

• realizace přirozeného práva zaručuje spravedlivé společenské vztahy

• přirozenoprávní myšlení je dualistické a předpokládá vždy i existenci zákonného práva: přirozené právo tvoří hodnotový a morální základ zákonného práva

1. Pochází z různých normativních zdrojů, platí všude a vždy

2. Nemá jednotnou formu, nároky, potřeby, zásady, dnes principy a pravidla

3. Obsah – ideje a představy o spravedlivosti a dobru jako cestě k uskutečnění přirozené podstaty člověka (má morální obsah, dnes nahrazený lidskými právy)

4. Jejich prosazování je vedeno na základě kritiky účelu práva ve společnosti

Teorie přirozeného práva rozlišujeme právě na základě chápání zdroje přirozeného práva:

1. Hledání absolutního zdroje práva, charakteristické hlavně pro starověké právní myšlení, Platón, Aristoteles, zdroj a podstata práva jsou odvozované z řádu univerza anebo přírody

2. ztotožnění absolutního práva s ideou Boha, Akvinský; zdrojem práva je boží rozum

3. na základě novověkého chápání člověka jako subjektu poznání a jednání dochází k výkladu přirozeného práva jako nároku člověka, tento je potom různě interpretovaný

1. jako nárok daný přirozeným stavem člověka (T. Hobbes, J. Locke)

2. jako nárok zdůvodněný lidským rozumem (Kant)

3. jako nárok odvozený z tzv. Natur der Sache, tzn. z konstrukce konkrétních řádů, které jsou vlastní společenské realitě (Radbruch)