Filda-tisk-40stran

Modely vztahů mezi přirozeným a pozitivním právem (z přednášek)

1. Přirozené právo je základní formou práva- lidské či zákonné právo je jen jeho doplňkem, dodatkem; (starověk, středověk)

2. Přirozené právo je základní formou práva ale samo o sobě není uskutečnitelné (paradox svobody) Hobbes, Kant

3. Základní formou práva je pozitivní právo a přirozené právo není právem (právní pozitivismus- Kelsen)

4. Základní formou práva je pozitivní právo a přirozené právo funguje jako podmínka jeho platnosti (Radbruch) nebo jako korektor účelu zákona (Dworkin, Alexy)

V průběhu vývoje rozlišujeme 3 základní modely:

1) Model celku a části – původně se hovoří pouze o přirozeném právu; pozitivní právo funguje jen jako jakýsi jeho doplněk, (dále - přirozené právo je základní formou práva ale samo o sobě není uskutečnitelné (paradox svobody) Hobbes, Kant)

2) Kelsenův model – mezi pozitivním a přirozeným právem není žádný vztah

3) Model formy a obsahu – tento model v současné době převládá; formou práva je pozitivní právo a obsahem je (nebo by v ideálním případě mělo být) právo přirozené

Kontinentální tradice

přirozené právo je zdůvodněním platnosti práva pozitivního

G. Radbruch (1878 – 1949) – německý právní filozof a teoretik; podle něj je konflikt mezi spravedlností a platným právem projevem nepráva a bezpráví; hledá třetí cestu. Po druhé světové válce přichází s ostrou kritikou Kelsenovy Ryzí nauky právní („právní teorie je euthanasií právní filozofie“), usiluje o oživení právní filozofie jako vědní disciplíny. Klade si otázku, zda autoritativně stanovené právo je platným právem, když jeho uplatnění vede k nespravedlivým důsledkům a je tak v rozporu se svým účelem a došel k závěru, že: konflikt mezi spravedlností a právní jistotou patrně lze řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako „nenáležité právo“ spravedlnosti ustoupit. Formuloval tedy podmínky, za kterých platné právo pozbývá platnosti.

Problémem této formulace je to, že se váže jen na situace, které jsou označené za nesnesitelné, což ohraničuje její použití víceméně do rovin ústavního práva, navíc není pořádně stanoveno, co je ještě snesitelné, a co už ne. H. L. A. Hart také kritizuje, že formule je nepřípustným retroaktivním prolomením právní jistoty odkazem na přirozené právo (byl stoupencem právního pozitivismu).

Angloamerická tradice

Hart – kritizuje Radbrucha a odmítá testovat platnost právních norem morálkou; řešení problému nemorálního práva vidí v rovině občanské neposlušnosti – problém přesouvá na bedra občanů. Domnívá se, že přirozené a pozitivní právo spolu nijak nesouvisí - právo (pozitivní) je uzavřený logický systém, kde je možné prostřednictvím logické dedukce, z předem daných právních norem dospět ke správným právním rozhodnutím, a to bez odkazu na sociální cíle nebo morální kritéria.