Filda-tisk-40stran

• Sebereference č. 1

Stanovená povinnost „Sollen“ zde není odvozená ze Sein z hodnocení reality, že se musí naplnit nějaké nároky či práva či práva jiných nájemníků; pro Kelsena by to bylo něco subjektivního a tudíž by to nemohlo mít právní povahu;

Povinnost, kterou obsahuje smlouva, je zákonem (jinou normou) stanovená povinnost; (právní řád obsahuje pravidla, umožňují smluvní vztahy)

„Kdo uzavře smlouvu, má povinnost ji plnit“ – obsah povinnosti, kterou smlouva představuje je utvářen její formou;

• Sebereference č. 2

„Sollen“ je zde přičítáno podmínce následku - podmínkou následku je zde plnění

• Tento následek není kauzální, (příčina –účinek), ale vyžaduje splnění stanovené povinnosti

• Sebereference č. 3

„Nebude smlouva splněna, tak vznikne druhé smluvní straně škoda“

Náhrada škody je zde stanovená zákonem;

Náhrada škody zde není logickým důsledkem poškození, ale je to normativní

odpověď práva;

Argumentace advokáta zastupujícího majitele B

Advokát majitele B argumentoval tím, že smlouva o domovnictví je sice smlouva, ale v jednotlivostech není zákonem regulována takže, povinnosti a práva jsou určovány na základě reálných vztahů a zájmů. Tak velký dům si vyžaduje domovní službu a nájemníci s tím počítají, že si tuto službu hradí prostřednictvím nájemného. S tím počítal i pan B ve výši nájemného A. Nájemníci domu mají právo na tyto služby, z tohoto důvodu má i majitel právo odebrat A, pokud si neplnil svoji povinnost. Tímto odejmutím úlevy z nájemného majitel nahradil způsobenou škodu.

Znaky druhého způsobu myšlení v případu „Domovník“

Právní řešení se zde vyvozuje:

• Z faktických vztahů a jejich normativní regulace- domovník - majitel domu -ostatní nájemníci

• Povinnosti a práva jsou zde odvozeny z funkce těchto vztahů; domovník z titulu své funkce má povinnosti, majitel domu má povinnosti vůči ostatním nájemníkům, oni mají práva

• Práva a povinnost jsou zde důsledkem určitého jednání, resp. skutečných zájmů a přání občanů

• Uplatnění právní normy zde sleduje sociální cíle

Oba přístupy jsem si představili v ideální podobě, oba představují jen různou interpretaci pozitivního práva, která má své silné a slabé stránky

Oba příklady argumentace představují dvě pojetí pozitivního práva:

• Advokát zastupující A představuje typický normativistický (kelsenovský) přístup a na tomto příkladu si přiblížíme Kelsenovo pojetí pozitivního práva

• Advokát zastupující majitele představuje spíše přístup, který právní řešení vyvozuje z faktických vztahů a jejich normativní regulace

Abychom porozuměli sebereferenční povaze „Sollen“ musíme si vysvětlit otázku platnosti a Kelsenovo pojetí „základní normy“ (Grundnorm)

• Kelsen kritizuje názor, že právní povinnost plyne z vůle zákonodárce - to předpokládá, že vždy bude nutné, aby byla stanovená norma, která bude vyžadovat dodržení stanovené normy - což vede k normativnímu regresu

• Podle Kelsena je platnost jedné normy vždy odvozená z platnosti druhé normy – (Sollen může být odvozeno jen z jiného Sollen) - tak je utvářen právní řád;

• Smluvní klausule platí, protože odpovídá zákonnému smluvnímu právu, toto právo platí, protože je v souladu s Ústavou

• Kelsen konstruuje vztah norem jako hierarchické uspořádání, které umožňuje tzv. základní norma (Grundnorm)