distancnioporafinancepodniku

1. vymezení problémů a určení cílů,

2. analýza vstupních informací,

3. stanovení reálných variant řešení,

4. volba kritéria optimality a určení optimální varianty,

5. realizace a dosažení cíle.

Podrobněji se budeme zabývat kroky 3, 4 a 5, neboť v nich jsou nejlépe patrná specifika rozhodovacích procesů ve finanční oblasti. K nim patří zejména komplikovaná podstata řešených situací a nepřehlédnutelná rizika neúspěch realizace finančně definovaných aktivit či projektů určených k realizaci právě daným finančním rozhodnutím.

V kroku 3 je definována nezbytnost definovat reálné varianty řešení. Ve tvorbě variant nachází své místo uvážení vlivu omezujících podmínek, které mohou mít v jednotlivých variantách přisouzeny různé váhy. Příkladem může být substituce peněz (realizace investice po etapách) časem (prodloužení celkové doby výstavby investice).

Krok 4 vede k multikriteriálnímu rozhodování, neboť optimalizace podle jediné účelové funkce je složitostí řešeného problému často vyloučena. Pak hledáme pro jednotlivé varianty řešení kompromisní vícekriteriální hodnocení, které rozhodne o výběru nejvýhodnější varianty.

5. krok upozorňuje na možná rizika neúspěch realizace finančně uspokojivě připravených aktivit či projektů. Musíme totiž považovat za skutečnost nepříjemný fakt, že chyby v realizaci mohou znehodnotit i jinak finančně bezproblémovou aktivitu či projekt. Rizika jsou vysoká a zahrnují i odstoupení od realizace.

Typy rozhodovacích situací

1. Dlouhodobý časový horizont (strategický)

1. Struktura podnikového kapitálu – rozhodování o podílu vlastního a cizího kapitálu a o jejich struktuře, což je vyjádřeno ve finanční páce.

Finanční páka = cizí zdroje / vlastní zdroje

1. Struktura majetku – zejména podíl peněžních prostředků na celkovém majetku a podíl oběžného a fixního majetku, což je vyjádřeno v provozní páce.

Provozní páka = fixní aktiva / oběžná aktiva

1. Užití podnikového kapitálu – investování

   1. Finanční investice – jejich úspěšnost je obvykle dávána do souvislosti s jejich výnosy, rizikem a požadavky na likviditu

   2. Věcné investice, které lze rozdělit na investice do fixního majetku (klasické řízení a hodnocení efektivnosti investic, efektivnosti výrob nebo technologických inovací), investice do zásob, resp. oběžných aktiv (vyústění do kalkulace nákladů) a pohledávek.

   1. Krátkodobý časový horizont (operativní)

1. Optimalizace struktury oběžných aktiv, popř. jejich objemu – nezbytná souvislost se strukturou výrobního programu současného i jeho vývoje v budoucnu, což vede k úvahám o řízení výrobkových inovací, jejichž nákladovou část definují kalkulace nákladů.

2. Optimalizace struktury krátkodobého kapitálu – optimalizace investičního procesu, především finančních investic, jejichž specifika přesahují rámec předmětu.

3. Optimalizace ochrany proti finančním rizikům – jedna z klíčových oblastí současných podnikových financí a zejména finančního řízení. Investiční rizika jsou tak vysoká, že i v základním kurzu je třeba se jim věnovat. Optimalizace znamená, že se snažíme dosáhnout přiměřenosti navržených a použitých prostředků k eliminaci rizika vlastnímu riziku, tj. jde o to, aby ochrana proti riziku nebyla dražší než potenciální negativní důsledky hrozícího rizika.