Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

Ale nyní pozor - bude-li se v této kapitole hovořit o klasicistní literatuře (tedy té pravé" klasicistní literatuře), bude tím chápána tvorba

17. století. Po ní přichází fáze ovlivněná osvícenstvím (jedná se tedy o18. století), ale o něco později již také preromantismem. Mnohé encyklopedie
tuto problematiku řeší užitím pojmu barokní klasicismus a osvícenský klasicismus.

I tak ale musíme mít neustále na paměti, že těsně před zrodem klasicismu hovoříme o barokní literatuře, která, aby to bylo ještě

komplikovanější, s mnohými projevy klasicismu splývala (například vyhledávání antických námětů). Tyto vyumělkované barokní tendence typu
góngorismu však byly pro disciplinovaný klasicismus nepřijatelné.

A na závěr - u nás proběhlo vše poněkud jinak, zde baroko propuklo naplno a nenechalo se klasicismem deformovat.

klasicistní literatura

Již bylo řečeno, že dokonalost klasicistní literatury měla zajišťovat pevně stanovená estetická pravidla. Právě proto byla

respektována Aristotelova zásada tří jednot - tedy jednota času (příběh by se měl odehrát pokud možno během 24 hodin), místa (příběh
měl být spjat s jedním místem) a děje (měla být sledována jedna základní příběhová linie). Racionální zaměření literární tvorby v klasicismu
má za následek, že dominují takové žánry, v nichž složka rozumová převažuje nad složkou emocionální. Sama literatura pak byla rozdělena
na vysokou (zde jasně převažovaly óda, epos a tragédie) a nízkou (zde hlavně komedie).

Je také důležité připomenout, že klasicistní tragédie byly veršované, převládaly v nich dlouhé monology a že typickým veršem

byl alexandrín (dvanáctislabičný verš se stálou rozlukou po šesté slabice). Do češtiny se obyčejně alexandrín překládá jako jambický verš.

Pravidla klasicismu zformuloval v básni Umění básnické Nicolas BOILEAU [nykola bualó] - dílo se stalo jakýmsi kánonem klasicistní
literatury celé Evropy. A přestože se s klasicistickými tendencemi setkáváme v mnoha zemích, francouzská literatura se zpravidla stávala
jakýmsi modelem estetického ideálu, jenž byl respektován.

literatura vysoká
Pierre CORNEILLE [pjer kornej] (1606-1684) - první ze tří velkých francouzských klasicistních dramatiků. V jeho tragédiích je často
řešen konflikt povinnosti a osobního citu, kde celkem logicky musí cit ustoupit. Proto nejsou jeho hrdinové v zajetí svých vášní, ani je
nemůže potkat náhodný osud. Jejich jednání musí vykazovat racionální rysy, navíc ve shodě se společenskými normami.
Cid (1636) - pravděpodobně vůbec nejslavnější tragédie tohoto autora. Je veršovaná a námětově čerpá ze španělského rytířského
tematického okruhu.

Příběh je dějově celkem jednoduchý - don Rodrigo miluje Ximénu, schyluje se k sňatku. Ximénin otec však urazí Rodrigova otce, a
tak jeho syn mstí pohaněnou čest v souboji a Ximénina otce zabíjí. Xiména, ačkoliv nadále Rodriga miluje, žádá po králi hlavu svého milého,
přesné v souladu s pravidly cti. Rodrigo poté bojuje ve službách krále a vybojuje důležité vítězství nad Maury. Zároveň získává přídomek Cid.
Po dalších peripetiích se král rozhodne, že oba mohou být sezdáni, protože Rodrigo odčinil svou vinu udatností v boji.