Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

Jednoznačně největšího úspěchu dosáhla Balbínova kniha Svaté Čechy (1682), v níž shromáždil zprávy o 134 českých světcích,

blahoslaveních a mučednících. Kromě toho je Balbín rovněž autorem reprezentativního životopisu Jana Nepomuckého (sami jezuité toto
dílo přeložili do několika desítek jazyků).

Felix KADLINSKÝ (1613 - 1675) - nejznámější představitel alamodové poezie u nás, velký důraz je kladen na sentimentální účinek díla.
Kadlinský je autorem sbírky duchovní poezie Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený (1665).
Václav Jan ROSA (1620 - 1689) - básník a jazykovědec, pro současnost má význam již jen jeho latinsky psaná puristická mluvnice
Čechořečnost (1672), občas je připomínána básnická časoměrná skladba Pastýřské rozmlouvání o narození Páně, která je řazena k
vrcholům náročné poezie 17. století.

Antonín KONIÁŠ (1691 - 1760) - bylo by hříchem se o této legendární postavě našich dějin nezmínit. Koniáš je s naší minulostí spjat veskrze
negativně, i když skutečnost tak jednoznačná není. Koniáš se stal synonymem pro jezuitskou nesnášenlivost, a především pro cenzorskou
činnost katolíků v období baroka. A stejně jako v případě pojmu „temno", i zde sehrál velkou roli stejnojmenný Jiráskův román.
Koniáš byl vzdělaným jezuitou, jenž část svého mládí trávil v hlavním sídle protireformace, v pražském jezuitském Klementinu
(mimochodem, na jeho nádvoří spálil tento horlivý jezuita své první knihy). Byl považován za vynikajícího řečníka, jenž dokázal posluchače
strhnout svým extatickým líčením pekelných hrůz. Do doby „aktivity" Antonína Koniáše se cenzoři v Čechách řídili seznamem děl, který vydal
papež Pavel III. Tento soupis zakázané literatury měl zaručovat, že katolická víra zůstane bez poskvrny a že lidé zůstanou ochráněni od
kacířských bludů. Koniáš sestavil nový seznam zakázaných knih, který nazval Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající (1729). Do díla, jež
vyšlo celkem třikrát, je zařazeno přesně 1233 českých titulů, což je přibližné třetina všech do té doby vydaných českých knih. Právě tento spis
zaručil Koniášovi nesmrtelnost v českém povědomí. V něm je i přesvědčení, že Koniáš pálil jen protestantské knihy a další umělecké skvosty.
Dle odhadu sám Koniáš zlikvidoval na 30 000 knih - z tohoto počtu byla asi polovina českých titulů, v drtivé většině se jednalo o brakovou
literaturu, dobovou pornografii či laciné mastičkářské sešitky. Současně však skončily v ohni nekatolické postily, kancionály a bible. Zvlášť
ostře sledované byly v té době proslulé špalíčky, evangelické knížečky pašované do Čech ze zahraničí. Pro úplnost je vhodné připomenout, že
mnoho nekatolických knih prošlo jezuitskou cenzurou celkem bez vážnějších problémů - Koniáš a jeho cenzorští kolegové se spokojili se
začerněním „závadných" míst a kniha tím byla zlegalizovaná. Kupodivu mezi takto mírně upravenými knihami byly i spisy Komenského a
Chelčického. Takže Koniáš zcela určitě naši pozornost zasluhuje - nejen jako cenzor a autor proslulého Klíče, ale také jako autor Herbáře
léčivých bylin či několika lidových kancionálů. Jenže historie potřebuje gaunery...