Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

Námět obou eposů pochází z pověstí o trojské válce a byly napsány hexametrem v iónském nářečí. Homér využil tradice ústní

epiky, v níž se uchovávaly stále živé vzpomínky na boje řeckých kmenů a na dobrodružství námořníků, kteří se vypravili na daleké plavby.
Ilias (konec 8. stol. př.n.l.) – v přibližně 16 000 verších je líčeno 51 dní ze závěru dobývání Tróje.

Epos vypráví o tom, jak byl řecký bojovník Achilleus uražen vůdcem řeckých vojsk Agamemnónem (ten mu odňal ukořistěnou
otrokyni), a proto odmítl nastoupit do dalších bojů. Trójané díky tomu nabývají převahy, a tak se Patroklos, přítel Achillea, rozhodne pro lest.
Oblékne si Achilleovu zbroj a pokouší se Trójany zahnat. Jeho lest je však prozrazena a sám Patroklos je zabit synem trójského krále Hektorem.
To natolik popudí Achillea, že zabije Hektora a jeho mrtvolu vláčí za vozem okolo Tróje. Tato neúcta k mrtvému rozzlobí i bohy na Olympu a
na Diovo přání vydá Achilleus Hektorovu mrtvolu jeho otci.

Tento epos působí na čtenáře pateticky, mnohdy dějově staticky, až nezáživně. A jenom pro vysvětlení – název Ilias je z řeckého

Ílion = Trója.
Odysseia (začátek 7. stol. př. n.l.) – přes 12 000 veršů vypravuje o bloudění jednoho z účastníků trojské války, ithackého krále Odyssea.
Samotný děj eposu zobrazuje jen 41 dní posledního roku hrdinova putování, ale zprostředkovaně se v něm dovídáme o celé desetileté cestě.

Odysseův syn Telemachos se na popud bohyně Athény vydává hledat svého otce, jenž se ani po 10 letech nevrátil z trojské války. Ten
je mezi tím po mnoha dobrodružstvích a po ztrátě všech svých druhů u dcery fajáckého krále Alkinoa Nausikaa (do země s Kikony, oslepení
Kyklopa Polyféma či setkání s lidožravými Laistrygony). Poté je Odysseus odvezen do Fajáky na Ithaku, kde se mezitím o ruku jeho ženy
Penelopé ucházejí dotěrní ženiši. Odysseus s pomocí svého syna Telemacha pobije všechny nápadníky, předtím však ještě vyhraje střleckou
soutěž, když jako jediný prostřelí šípem ucha dvanácti seker.

Odysseia je propracovanější než první epos a má i komplikovanější děj, je dynamičtější, zábavnější a obsahuje více dialogů.

V obou eposech jsou bohové zlidštěni – mají své vášně, slabosti i nedostatky. Žijí v úzkém kontaktu s lidmi a ovlivňují jejich osudy.
Člověk, přestože je hrdinou, je jim podřízen.

HÉSIODOS (7. stol. př.n.l.) – tvůrce nejstaršího antického didaktického eposu, dle historiků první evropské literární dílo s výrazným
autorským subjektem (v textu se objevuje výpověď v první či ve druhé osobě, což do té doby písemnictví neznalo). Sám Hésiodos patřil
k drobným rolníkům a skládat básně v hexametrech se naučil od potulných básníků.
Práce a dny – motivací pro vznik tohoto poměrně krátkého díla se stal neúspěšný dědický spor s bratrem.

SAPFÓ (7. – 6. stol. př.n.l.) – proslulá řecká básnická básnířka z ostrova Lesbos, jež musela kolem roku 600 odejít do desetiletého
vyhnanství na Sicílii. Když se vrátila domů, učinila ze svého domu školu pro výchovu dívek z aristokratických rodin. Ty byly vzdělávány
zejména ve zpěvu, hudbě, tanci a poezii. Právě tato skutečnost dala později vzniknout zprávám o lesbické lásce. V tomto směru sehrála
pravděpodobně velkou roli lidské fantazie, i když charakter poezie tuto teorii sám přiživoval.
Písně (okolo roku 580 př.n.l.) – pouze zlomek souboru lyrické poezie s vyhraněně subjektivním rázem. Právě díky němu se tato poezie
stala nesmrtelnou. Sapfiny básně líčí citová vzplanutí autorky k jednotlivým dívkám, je v nich vylíčen stesk po odloučení, další básně jsou
věnovány úvahám o prchavosti lidského štěstí, o stáří či smrti. Další básně jsou vyznáním lásky k bratrovi, popřípadě k dceři. Významnou
skupinu tvoří svatební písně.

ANAKREON (6. stol. př.n.l.) – řecký básník, jehož verše se staly zákldem antické i novodobé anakreontiky, tedy lyriky, pro niž jsou
příznačné motiky milostné a pijácké (někdy rovněž výstižně říkáme ‚‚víno, ženy, zpěv‘‘). Těmito hravými básněmi bavil Anakreon
společnost v domech řeckých vládců (sám žil na dvoře tyrana Polykrata ze Samu). Anakreontská poezie byla pro svou lehkost často
napodobována, u nás například v době národního obrození.

EZOP (Aisópos) (6. stol. př.n.l.) – legendární autor, jenž je pokládán za prvního vypravěče a tvůrce klasických bajek, ačkoliv nejstarší
zánamy jsou doloženy již u Sumerů. Ezopův životopis nabyl díky kusým informacím neuvěřitelných a bájných rysů a vyprávění o bajkařově
životě postupně získalo podobu oblíbené středověké románvé četby. Podle lidové tradice byl Ezop původně otrokem, mrzákem, jenž
překonával svou moudrostí i filozofy. Jeho život byl prý ukončen násilnou lstí ze strany kněží.
Bajky – původně se Ezopovy bajky šířily především ústně, teprve koncem 4. stol. př.n.l. pořídil sbírku bajek spojovaných s Ezopovým
jménem Demetrios Falerský. Tento soubor se stal základem dalších literárních zpracování, ve středověku dosáhl počet bajek úctyhodného
čísla 400.

PINDAROS (asi 518 – 443 př.n.l.) – tento řecký básník je považován za nejvýznamnějšího představitele lyrické poezie, která byla určena
pro sborový přednes. Ze skromných zpráv o jeho životě stojí za zmínku, že již za svého života byl velice uznávaným umělcem a že se
zúčastňoval soutěží na hrách i slavnostech, kde získával ty nejvyšší pocty. Traduje se, že když Alexandr Veliký dobyl Théby, ušetřil zkázy
pouze chrám Dia a dům Pindarův.