Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

Pindaros sepsal celkem 17 knih sborové lyriky (dochovány jen 4) – ve svých ódách oslavil nejen příslušníky řecké aristokracie,

ale například i vítěze olympijských her.

HÉRAKLEITOS z Efesu (asi 518 – 443 př.n.l.) – filozof, zakladatel dialektriky, jenž byl již ve starém Řecku považován pro své těžko
srozumitelné vyjadřování za ‚‚temného filozofa‘‘. Dle Hérakleita je pralátkou všeho oheň, ostatní věci jsou jeho obměnou (z ohně všeho
vzniká, v oheň se zase vše obrátí, oheň je příčinou ustavičné změny). Důležitější než Hérakleitovy názory o podstatě věci je však to, že ho
zajímalo ono dění s ona neustálá změna. Stal se nesmrtelným souslovím panta rhei (aneb vše plyne), nám rovněž známým v podobě
‚‚nevstoupíš dvakrát do téže řeky‘‘.
ZENÓN z Eleje (490 – 430 př.n.l.) – řecký filozof, proslavil se zejména svými aporiemi (paradoxy), v nichž dokazuje, že pohyb není
možný (nejznámější aporie: ‚‚Achilleus a želva‘‘ nebo ‚‚letící šíp‘‘).

KLASICKÉ (též attické) OBDOBÍ

Neměli bychom zde nahrazovat dějepisný výklad, ale je nutné se zmínit, že tzv. klasické období vývoje řeckých dějin je

charakterizováno vytvořením městských států a že poprvé hovoříme o tzv. athénské demokracii. Každý ze studentů by si měl ale navždy
pamatovat, že doba největšího rozkvětu řecké demokracie se zároveň stala dobou rozkvětu dramatu. Podívejme se tedy nyní na řecké
drama, avšak v poněkud širších souvislostech.

STAROŘECKÉ DRAMA

vznik dramatu Počátky divadla a dramatu jsou dodnes částečně zahaleny rouškou tajemství, protože záznamy, jež by nám zrod tohoto umění osvětily,
jsou opravdu skrovné. Je sice pravdou, že Řekové si osvojili písmo někdy po roce 700 př.n.l. (abecedu převzali od Féničanů), ale dokud se
divadlo nestalo díky athénské vládě oficiální záležitostí a dokud nebylo finančně podporováno, nikdo aktivity podobné divadlu řádně
nezaznamenával.
K velkému obratu došlo po roce 534 př.n.l., kdy Athény začaly oficiálně vyhlašovat soutěž o nejlepší tragédii v rámci tzv. Městských
Dionýsií.
Co to jsou Městské Dionýsie? K tomu je třeba sáhnout trochu víc do historie. Pravděpodobně z Blízkého východu pochází kult boha
Dionýsa, jenž se někdy kolem 13. stol. př.n.l. dostal i do Řecka. Přestože první oslavy tohoto boha byly značně extatické (časté byly zejména
sexuální orgie, požívání halucinogenních látek či pojídání obětí, a to včetně lidských), v Řecku zdomácněly, a dokonce na některých místech
nahradil Dionýsos jiná božstva. Orgiastický charakter slavností se postupem času umírňoval, až v 6. stol. př.n.l. zcela zmizel. V klasickém
období řeckých dějin se na Dionýsovu počest pořádaly každým rokem čtyři slavnosti, a právě na jedné z nich, na tzv. Městských Dionýsiích,
bylo poprvé uvedeno drama.
Drama se s největší pravděpodobností vyvinulo z dithyrambu. Nebojme se tohoto cizího pojmu, vždyť dithyramb byla řecká kultovní
rituální píseň zpívaná sborem (chórem), a to k poctě bohů, zejména Dionýsa. Původně obsahoval dithyramb pravděpodobně drobný
improvizovaný příběh a ten se stal zárodkem pozdějšího dramatického díla. Ten rozhodující krok, kdy se z pouhé improvizace stalo drama, je
připisován Thespidovi. O tomto básníku a dramatikovi toho moc nevíme, snad jen to, že dle nedoložené tradice kočoval Thespis s károu, s níž
táhl od místa k místu a již zároveň využíval jako jeviště. Důležitější však je, že Thespis přidal k dithyrambické improvizaci, tedy ke zpívajícímu
sborovému vyprávění, prolog a verše, jež deklamoval herec. Tímto krokem byl vlastně zaveden vůbec první herec – jeho rozhovor s vůdcem
sboru se stal základem dramatického dialogu.
Kromě toho, že Thespidovi je přisuzován vynález dramatu, stal se Thespis, v již výše zmíněném roce 534 př.n.l. vítězem vůbec první
soutěže v dramatickém projevu. Primitivní drama prezentované Thespidem se mohlo plně rozvinout až v okamžiku, kdy kolem roku 500 př.n.l.
přidal Aischylos druhého herce.