Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
tragédie – Médea, Šílený Herakles, Ifigénie Taurská, Élektra aj. (například Médea, na niž se tradičně pohlíželo jako na krutou a
barbarskou zrádkyni vlasti a jako na nemilosrdnou vražedkyni, se stala u Euripida trpící ženou zrazenou ve velké lásce).
další tvůrci starořecké tragédie – FRYNICHOS, CHOIRILOS
zajímavosti řeckého divadla
Starořecké tragédie byly většinou předváděny formou soutěže – každý autor se nejčastěji prezentoval třemi tragédiemi a jednou
satyrskou hrou.
Divadelní představení se hrála jen ve dne.
Protože počet herců byl limitován, každý z nich měl více úloh. Proto také herci užívali masky, které charakterizovaly jednotlivé
postavy.
Ženské postavy hráli muži.
Protože tehdejší jevištní technika byla primitivní, o řadě událostí se divák dozvídal ze zpráv poslů.
Herci měli obuv s vysokými podpatky – byli tak více vidět.
trocha divadelní teorie
Do vývoje dramatu zasáhl významným způsobem i filozof Aristotelés. Divadelní teorii se věnoval zejména v díle Poetika, kde je
stanovena tzv. zásada 3 jednot – dramatické dílo se má odehrávat na jednom místě, v jedné době a má mít jednu dějovou linii. Rovněž
z Aristotela vychází pojetí kompoziční výstavby v rozvoji děje a konfliktu. To se postupem času ustálilo do pětistupňového schématu:
1. Expozice (výklad) – zde je vnímatel seznamován s jednajícími postavami, s prostředím a s možnými zárodky konfliktu nebo zápletky.
2. Kolize (srážka) – zde je rozvíjena dramatická zápletka a je určován rozvoj konfliktu.
3. Krize (rozhodnutí, rozloučení) – je to jakési vyvrcholení dramatického konfliktu, po němž už další děj nemůže pokračovat v dosavadním
směru.
4. Peripetie (náhlý obrat) – neočekávaná změna ve vývoji děje. Tato změna je natolik překvapivá, že posouvá hrdinovo rozhodnutí a tím
i děj směrem, který se od počátečního výrazně odlišuje.
5. Katastrofa (obrat) – konečný obrat v ději směřující k tragickému vyřešení konfliktu.
(Výše uvedené schéma bylo takto zformulováno německým dramatikem G. Freytagem v knize Technika dramatu).
Řeckou komedii reprezentoval především ARISTOFANES (445 – 385 př.n.l.), jehož dílo je úzce spjato s dobovým politickým,
kulturním a náboženským děním. Aristofanes byl vynikajícím pozorovatelem lidí, měl bohatou investici a uměl nekompromisně kritizovat
nešvary a intriky, jež se projevovaly zejména mezi athénskými politiky. Své hry vlastně užíval jako politickou zbraň. Napsal celkem 44
komedií, kompletních se zachovalo jen 11.
komedie – Lysistraté (o vládě žen, jež donutí athénské a spartské muže ukončit válku), Žáby, Vosy, aj.
bohové a bohyně Řecka a Říma
řecký
římský
úloha
řecký
římský
úloha
Afrodité
Venuše
bohyně lásky
Héfaistos