Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
Pán – bůh uctívaný v Arkadii, napůl člověk, napůl kozel, představoval sílu a plodnost nezkrotné přírody. Dnes známe spojení panický
strach (ten způsoboval Pán svým zjevem). Dále se odvozují slova panika a panikařit.
Pygmalión – kyperský král, který se zamiloval do sochy Afrodity. Dnes se jako pygmalionismus označuje psychická porucha vyskytující
se především u mužů.
Pýthia – věštkyně v Delfách. ‚‚Mluvit jako Pýthie‘‘ znamená hovořit nejasně, dvojsmyslně. Jinak pýthie představuje věštkyni obecně.
Satyrové – přírodní démoni, napůl lidé a napůl kozlové. Satyr je synonymem pro člověka zlomyslného, škodolibého. Rovněž je
synonymem pro hrubou smyslnost a neukojitelný pohlavní pud.
Sísyfos – ten, který za trest musel v podsvětí valit obrovský balvan na vrchol, avšak vždy marně. Sisyfovská práce je práce těžká,
namáhavá, avšak marná a zbytečná.
Tantalos – král v malé Asii, jenž byl potrestán věčným hladem a žízní. Dnes Tantalova (ale i tantalská) muka znamenají nadměrné a
dlouhotrvající fyzické a duševní utrpení.
starořecká próza
V prozaické činnosti dominovaly především spisy filozofické, historické a řečnické (ty v souvislosti s tehdejší naukou o řečnictví,
rétorikou).
HÉRODOTOS z Halikarnasu (asi 485 – asi 430 př.n.l.) – řecký historik, jenž na četných cestách sbíral prameny a údaje pro své největší
dílo Historiai (Dějiny). V 9 svazcích jsou líčeny dějiny řecko-perského světa od mýtických dob až po rok 479 př.n.l. (vyvrcholením jsou
řecko-perské války). Toto gigantické dílo, a to i přes určitou neobjektivitu, je považováno za vůbec první zpracování dějin světa a
Hérodotos je právem nazýván ‚‚otcem historie‘‘.
THÚKYDIDÉS (asi 460 – asi 396 př.n.l.) – jestliže se o předchozím vědci říká, že je ‚‚otcem historie‘‘, tak Thúkydida lze považovat za
‚‚otce vědeckého dějepisu.‘‘ Na rozdíl od Hérodota přistupoval k pramenům i informacím kriticky, neověřené vynechával a některé
dokumenty dokonce uváděl v původním znění. Navíc, a opět můžeme říci na rozdíl od Hérodota, neuznával zasahování bohů do lidských
osudů. Jeho největším dílem jsou osmidílné Dějiny peloponéské války, jež jsou považovány za jednoho z vrcholných děl historiografie
(jak odborností, tak po stránce literární).
PLATÓN (427 – 347 př.n.l.) – filozof, žák Sokratův, často nazývaný knížetem filozofů. Jeho životní osudy ho donutily na čas opustit
Řecko (prý byl dokonce po jistou dobu v otroctví). Po návratu do Athén založil vlastní školu, věhlasnou Akadémii, jejímiž členy byli slavní
filozofové (například Aristotelés). Z hlediska filozofického je Platón idealista, osou jeho filozofie je učení o idejích. Skutečnost se dle
Platóna skládá ze souboru idejí. Tyto ideje jsou pojmy, výtvory naší hlavy, které existují samy o sobě. Jevy, tedy to, co se děje kolem nás,
jsou jen pouhými ‚‚stíny‘‘, reflexemi ideí. V říši ideí vládne určitá hierarchie, na jednom z nejvyšších míst je idea krásy, na zcela nejvyšším
je idea dobra. Většinu svých spisů psal Platón formou dialogu – ostatně, pojem Platónovy dialogy vytváří již dávno vžité sousloví.
díla – Nomoi (Zákony), Gorgiás (spis o mravnosti a rétorice), Politeiá (Ústava) – nejrozsáhlejší Platónovo dílo, Kratylos (O jazyce – spis
o vztahu názvů k věcem) a další.
ARISTOTELÉS (384 – 322 př.n.l.) – pravděpodobně největší myslitel starověku, žák Platóna, učitel Alexandra Makedonského.
V Athénách si založil vlastní školuLykeion (konečně tedy víme, odkud pochází pojem lyceum). Po smrti Alexandra Makedonského byl
Aristotelés obžalován z bezbožnosti, ale před soudem uprchl na ostrov Eubóia, kde také skonal. E svém díle shrnul téměř vše vědění
starověku (je autorem téměr 150 spisů), prodrobil kritice Platónův idealistický systém a svým myšlením později ovlivnil zejména
středivěkou scholastickou filozofii.
díla – Metafyzika, Poetika, Rétorika, Politika, Peri psýchés (O duši) aj.