Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
Tím, že Eseje zkoumaly jedinec své doby, přispěly nejen v literatuře k zvýšenému zájmu o problematiku subjektivity a
psychologii člověka. Mnohé Montaignovy myšlenky jsou i dnes často citovány.
NIZOZEMSKÁ RENESANCE
Erasmus ROTTERDAMSKÝ (vlastním jménem Gerhard Gerhards) (asi 1466 - 1536) - nizozemský teolog a filozof, mnohdy je pokládán
za největšího humanistu své doby. Již za jeho života se mu dostávalo uznání od učených kardinálů i od samého papeže. Po roce 1521 se
na čas usadil v Basileji, soustředil kolem sebe nejvýznamnější učence a vydával zde díla klasiků a církevních autorit.
Chvála bláznovství (1511) - latinsky psaná prozaická satira na lidskou společnost. Dílo je monologem alegorické postavy paní Bláznivosti,
která chválí sama sebe a dokazuje všudypřítomnost a nadvládu bláznivosti v životě jednotlivce i společnosti (pojetí bláznovství není zcela
negativní).
ŠPANĚLSKÁ RENESANCE
V průběhu 15. a 16. století došlo ve Španělsku k převratnému vývoji - stačí jen připomenout dobytí Granady (poslední
mohamedánské diževy), objevení Ameriky, připojení hospodářsky silného Nizozemska či nástup Habsburků na trůn. Španělsko tak
vyrostlo v námořní velmoc a v největší koloniální říši, jinak také řečeno, stalo se nejmocnějším státem západní Evropy.
Na rozdíl od Itálie se v období renesance španělská kultura neoprostila zcela od vlivu katolické církve - to, že katolicismus měl
ve Španělsku daleko tužší kořínky než v jiných zemích, se projevilo i v tvrdé inkviziční moci (ostatně, i jezuitský řád vznikl ve Španělsku).
Ale i tak byly alespoň na krátkou dobu vytvořeny příznivé podmínky pro rozvoj humanistického bádání a renesančního cítění. Byly tak
položeny základy pro rozvoj španělské literatury, která zejména v 16. a v 17. století procházela obdobím nebývalého rozkvětu. Proto také
hovoříme o těchto dvou staletích jako o „zlatém věku“. Je třeba si ale zároveň uvědomit, že v polovině 17. století již dominovala literatura
barokní.
rytířský a pikareskní román
Ve španělské literatuře se vytvořily dva nové typy románu. Prvním z nich byl tzv. román rytířský - jednalo se o prozaické zpracování středověké
rytířské epiky, ale tentokrát již nebyl kladen důraz na problematiku etickou, ale jednoznačně byla preferována složka dějová. Ta měla vést ke
zvýšení napínavosti textu. V takovýchto románech vystupoval smělý rytíř, hrdinské činy se odehrávaly ve fantastickém světě, pokud možno
zabydleném obry či jinými nestvůrami. Tento typ románu získal zejména v 16. století velkou popularitu – vůbec nejproslulejším hrdinou se stal
rytíř Amadis, o němž byl napsán široký okruh románů. A právě tento typ románů byl parodován v Cervantesově Donu Quiotovi.
Pikareskní román jedná se o ranou formu dobrodružného románu, jehož ústřední postavou je šibal, který představuje ideál lidské