Demokratický proud

Varuje tedy hlavně před tím a těmi, kdo svět do takového tragického stavu dostávají – tj. totalitní ideologie a režimy (diktatury).

Zleva mu vytýkají, že Galén bojuje sám, chybí jim tam zástupy lidí, masy a ta dle nich jediná správná cesta, kterou je odstranění dosavadního řádu revolučním bojem; zprava mu zase vytýkají vůbec to, že Galén takto nesmiřitelně bojuje, neboť v tom automaticky (i když neopodstatněně) vidí boj těch zástupů, mas, davu, tj. vidí v tom boj třídní a revoluční.

Ještě jednodušeji: Pravice Čapkovo drama pomlouvá, že je levicové; levice Čapkovo drama kritizuje zase za to, že není levicové (i když se k tomu dle nich blíží, „dopracovává, dozrává“). Ideologičnost není však nikdy schopna porozumět uměleckému dílu, ať je taková, či maková. Takové a podobné argumenty se míjejí s řečí Čapkových děl a jsou neplatné. Navíc ideologická unifikace lidí – kolektivizace myšlení (která právě z nich tvoří dav, masu) – obava z toho, varování před tím, boj proti tomu – je jedno z vůdčích témat Čapkovy celoživotní tvorby! Čapek má právě ten nadhled, který mnoha jeho kritikům chybí.

Nabízí se srovnání s apokryfem Ukřižování:

Čapek neschvaluje postup, který Galén zvolil, ale neschvaloval by ani ten druhý možný. (A Galén by měl špatné svědomí, i kdyby lék vydal.) Čapek „jen“ vidí, ukazuje neřešitelnost, tragičnost situace, do níž se Galén jako představitel a zastánce humanity dostal, ať udělá, co udělá, nebude to dobře. I tragičnost, beznadějnou tíhu situace (konfliktu) ve světě, která vede k tomu, že „i ve jménu humanity se bude zabíjet a umírat, bude-li se ten spor muset jednou vybojovat. Neutkává se v něm …“ (viz níže)

Domněnku některých kritiků (zprava), že Čapkovi byla dobrá i násilná realizace společenského ideálu, lze vyvrátit Čapkovými texty ke hře.

Čapek sám vidí rub Galénova postupu (způsobu boje) a píše o tom ve svém úvodu ke hře: „Ten, kdo je představitelem vůle k moci, se na své cestě nenechá zastavit soucitem s lidskou bolestí a hrůzou; ten pak, kdo se s ním utkává ve jménu humanity a úcty k životu, odpírá pomoc trpícím, protože sám fatálně přejímá neúprosnou morálku boje. I ve jménu míru a humanity se bude zabíjet a umírat v hekatombách (hekatombé, hekatomba – krvavá oběť, přeneseně velká hromadná oběť, zvláště lidských životů), bude-li se ten spor muset jednou vybojovat. Ve světě války sám Mír musí být tvrdým a neústupným bojovníkem.“ Světová válka, která brzy nato vypukla, bohužel potvrdila (např. kobercovými nálety na velká města) přesnost Čapkovy dramatické vize právě v tomto bodě. „A naopak představitel moci a síly se stává sám jedním z těch, kdo úpějí o lidskou pomoc, zatímco se přes něho bezcitně převaluje nezadržitelná mašinerie masakru, který rozpoutal. V tom právě spatřoval autor beznadějnou tíhu světového konfliktu, který prožíváme; neutkává se v něm jen tak prostě černé s bílým, zlo s dobrem, bezpráví s právem; srážejí se v něm na obou stranách velké hodnoty i nesmiřitelné tvrdosti; ale co je v tom sporu ohroženo, je všechno dobro a právo a veškeren lidský život. Nakonec je to jen dav bez velikosti i soucitu, který lhostejně ušlape k smrti oba představitele protichůdných vůlí. Hle člověčenstvo, které humanita chtěla zachránit, hle zástupy, které vůle k moci chtěla vést k velikosti a slávě! Tady máš své „všechny lidi“, Galéne, tady máte svůj národ, Maršále; a my všichni tu máme své dějinné konflikty, v nichž konečný úspěch je nejistý, ale kde jen jedno je nepochybné: že na ně těžce a bolestně doplatí Člověk.(kdykoli se bojovalo Ať jakkoli dopadne válka, za jejíhož burácení se uzavírá Bílá nemoc, jisto je, že ve svém utrpení Člověk zůstal nespasen. Autor si je vědom, že tento nevyhnutelný tragický závěr není řešením; snad můžeme mít důvěru k těm dvěma čestným a rozumným lidem v závěru hry.