Demokratický proud

Další díla:

Hovory s T.G.M. - čít 3 str 184 - filozoficky zaměřená kniha fiktivních rozhovorů Čapka s TGM (dobře se znali, byli dobří přátelé, politicky se shodovali, vedli časté hovory), Čapek neměl rád systémy, režimy, které své zásady vydávaly za absolutní pravdy, protože v jejich jménu se nejčastěji lidé vraždili. Dával přednost systému, kde se konfrontují různé názory. Podle obou se první republika takovému systému přes velké nedostatky blížila.

Kniha apokryfů - (vznikaly 1920-1938) Čapkovy apokryfy bývají často neprávem opomíjeny (i v literární historii) nebo považovány jen za okrajový úsek jeho tvorby. Přitom jde spíš o jakousi jemnou esenci jeho díla, najdeme v nich základní myšlenky celého jeho díla. Obvykle se uvádí, že jsou novým netradičním pohledem na známé motivy z minulosti, ale ono je to spíš naopak. Na problémy současné, resp. i nadčasové se dívá očima historie, skrze příběhy biblické, antické aj., a tak vzniká jakoby podvrh - apokryf, který má působivým způsobem tento pohled uskutečnit. Čapek ve své době mohl předpokládat, že čtenářům jsou tyto příběhy důvěrně známé (jejich znalost za 1. republiky byla samozřejmostí), nemohl čtenáře zmást, aby se např. domnívali (jako někteří dnešní polovzdělanci), že se v apokryfech dověděli něco o antice, Bibli, historii. Události (děje) v apokryfech jsou samozřejmě vymyšlené, jen jsou důvtipně spojeny se známými motivy. Možná takto: Vzhledem k tomu, že lze sledovat, že lidé byli a jsou takoví a takoví (míníme vlastnosti vyplývající z apokryfů), můžeme si ke známým námětům z minulosti představit (s úsměvem, ale i kriticky), že se při tom mohlo udát to, co apokryfy vypráví. Uměleckou působivost Čapkových apokryfů lze těžko beze zbytku postihnout – čtenář je okouzlen, jak je to moudré, trefné, vtipné… a přitom je mu „jen“ prostě vyprávěn příběh. Apokryfy nenásilně ukazují cestu k poznání lidí, k chápání každodenních událostí, k vytváření nadhledu, snad i k poznání sebe samého. Kniha i její název patří k Čapkovu jemnému humoru; kritizuje lidské vlastnosti, ale shovívavě, láskyplně, tolerantně, s humorným nadhledem. Lidé to lépe přijímají, necítí se dotčeni.

O desíti spravedlivých – začíná citací z 18. kap. SZ knihy Genesis. Bůh uvažuje o zničení hříšných měst Sodomy a Gomory. Byl by však ještě ochoten od toho ustoupit, kdyby se ve městech našlo 50 spravedlivých. Abraham se ho ptá, zdali by to nemohlo být méně – nakonec to usmlouvá na 10. Následuje samotný apokryf – rozhovor Abrahama s jeho manželkou Sárou, snaží se najít těch 10 spravedlivých. Nikoho sice nedokážou označit za spravedlivého bez výhrad (ke každému mají nějaké třebaže…), ale přesto je počítají, protože je děsí představa zkázy těch měst, chtějí pomoci je zachránit. U Sáry navíc okamžitě naskočí starost o rodinu (ženský přístup). I když neopomene zdůraznit, kdo jim jak ublížil a čím se provinil, vybere je, protože patří k rodině. Ukazuje se zde, že člověk snadněji odpouští či přimhouří oči, pokud jde o jeho rodinu. U Sáry patrně hraje roli i snaha, aby o jejich rodině nikdo nesmýšlel špatně, chce vzbudit zdání (před ostatními i před Bohem), že jejich rodina jako první může být vybrána mezi spravedlivé. Jakmile vyčerpají rodinné příslušníky, dále už nejsou schopni nikoho dalšího nalézt. Na každém najdou nějaký hřích, který tentokrát už nemohou přehlédnout, když se nejedná o rodinu. Přitom na začátku Sára říká: …Nic není snazšího, i 20 i 50 i 100 spravedlivých mu označím. Nakonec však dospěje k závěru: …od nás, Hospodine, od nás lidí nežádej, abychom ti navrhli 10 spravedlivých z veškerého lidu tvého. Jako by Sára chtěla říci: My lidé je nemůžeme najít, nejsme schopni či ochotni odpouštět, neumíme na lidech vidět to dobré. Problém je v tom, že lidé (tedy i Abraham a Sára) nehledají na lidech to dobré, aby je mohli vybrat mezi spravedlivé, nýbrž hledají (možná podvědomě, bezděčně) na nich to špatné, nedostatky, důvody, proč nemohou být zařazeni mezi spravedlivé. A protože žádný člověk není bez hříchu, není v lidské moci nějaké spravedlivé najít. Možná nás tím Čapek nenápadně podněcuje k tomu, abychom se učili odpouštět a všímat si u lidí víc toho dobrého.