MO 1AB-CR a jeho vývoj, význam, dělení a systém řízením+Kultovní úloha vody ve Wellness

Čína

Po vrcholu čínské starověké kartografie, který představoval "otec čínské kartografie" Pchej Siou (224 - 271), srovnávaný s Ptolemaiem, následovalo další významné období v době dynastie Tang (618 - 907). Tehdy sestavil Kia Tan (729 - 805) dvě rozměrné mapy Číny, které měly rozměry až 10 x 11 metrů. Ty byly předlohou map z druhé poloviny 11. století, podle nichž vznikly r. 1137 dvě dosud zachované mapy celé Číny, vyryté na přední a boční straně kamenné stély v někdejším čínském hlavním městě Si- an-fu. Jmenují se Mapa Číny a barbarů a Mapa stop Jüa, mytického císaře. Každá má velikost 75 x 80 cm a Mapa stop Jüa je pokryta čtvercovou sítí o straně čtverce 100 čínských mil zvaných li (1 li = 570,6 m). Nejstaršími Čínskými mapami jsou však dvě mapy na hedvábí a to topografická a vojenská z doby před r. 168 př. Kr., nalezené r. 1973 při vykopávkách chanských hrobů v Ma-wang-tuej a zobrazující jih centrální části provincie Chu-nan.

Dalším významným čínským kartografem v období dynastie Sung byl Šen Kuo který r. 1067 sestavil Mapu všech Čchou a Hsien Číny (1 :900 000). Nejstarší čínská tištěná mapa je z r. 1155. Byla ilustrací v encyklopedii a zobrazuje západní území Číny a části Velké čínské zdi. Vrcholem čínské kartografie středověku bylo dílo kartografa Ču Su- pena. Ten jako poutník i jako vysoký státní úředník hodně cestoval a na základě autopsie i zkušeností svých předchůdců sestavil po desetileté práci v r. 1320 velkou mapu Číny. Ta se zachovala pouze v revidované verzi v listech ve formě atlasu asi r. 1560. Ve 14. století začala čínská kartografie upadat a ztratila svou originalitu.

Propojení cestovního ruchu s ubytovacími provozy

Náboženství v této době se tedy odráží jak ve využití průvodcovských činností, tak i v poskytování ubytování. Již od 11. století začala být mapa Evropy pokryta stovkami klášterů, které po celé období byly nositeli vzdělanosti a pohostinství. Na klášterní půdu se uchylovali nejen zbožní poutníci, ale také kupci. Na cestující bylo pamatováno již při budování každého kláštera, byla budována samostatná oddělení, kde se nalézaly samostatné místnosti s postelemi. Klášterní kuchyně pro ně samostatně rovněž vařila. Během zbožných poutí do svatých míst byly kláštery náporem poutníků přeplněny. Klášterní pohostinství mnohdy přerůstalo prosté křesťanské pohostinství z milosrdenství a stávalo se i výrazně podnikatelskou činností. Mimo klášterů sloužily jako ubytovny i tzv. Hospitia – tedy špitály, avšak díky tomu, že se nestaraly jen o cizince a poutníky, ale také o sirotky a nemocné, hrozilo zde nebezpečí nákazy od nemocných. Špitály v odlehlých krajích poskytovaly cestujícím neocenitelnou pomoc. Kromě ubytování a stravování značily cesty a poskytovaly v nepřehledné krajiny i průvodce. Na konci 12. Století vznikají první zájezdní hostince, protože kláštery nemohou pojmout veškerý počet cestujících.