MO 1AB-CR a jeho vývoj, význam, dělení a systém řízením+Kultovní úloha vody ve Wellness

Jak již bylo řečeno, první záznamy o cestování nacházíme v oblasti Mezopotámie (mapa zhotovená v Babylónii kolem roku 2500 př. n. l.), poměrně zdatnými cestovateli byli Egypťané /staří Egypťané měli dokonce svého boha cestování /, (jedna z prvních egyptských map byla zhotovena za panování Setchiho ve 14. století př. n. l.), ale asi největšími mořeplavci a objeviteli byli Féničané, vedle založení spousty měst v oblasti Středomoří, jako první obepluli z pověření faraóna Neka II. za dva a půl roku celou Afriku.

Doba antická

Z šera dávnověku vytryskl pramen lidské touhy objevovat Zemi a tak se člověk nejstarších civilizací na březích Eufratu, Tigridu, Nilu a Středozemního moře jako první vydal po oné tak často neschůdné stezce poznání neznámých končin. První známka sahá k Mínojským kulturám, jejichž obchodníkům, jejich vyspělou civilizaci přerušil útok Dórů. Šíření poznatků rozšiřovali Egypťané, dále Féničané a Kartaginci. Féničané jako zdatní obchodníci, mořeplavci zaujali postavení prostředníka mezi Egyptem a Babylonem a dále se rozvíjeli. Jejich pokračovateli se stali Kartaginci.

Za nejstarší cestovatele jsou tedy považování Řekové, Egypťané a Římané. První doložené popisy z cest jsou od řeckého dějepisce Herodota z roku 480 – 425 př. n. l.

Řekové konali objevné plavby ve stopách svých předchůdců – Féničanů a za prvou organizovanou akci turismu jsou považovány první olympijské hry v roce 776 př. n. l. Na hry cestovali lidé z různých zemí jako účastníci nebo diváci.

Svět Řeků

Vznik a rozvoj řecké civilizace byl nepochybně jednou z nejpřínosnějších fází ve starověkém poznávání. Nejvíce poznatků o antickém cestování lze nalézt v řecké a římské literatuře. Ranná řecká literatura se zabývá popisy cest po souši (Periégésis) a po moři (Periplú). Řekové cestovali od Černého moře po Španělsko a autorem první řecké mapy byl Anaximandros z Milétu v 6. stol. př. n. l. Řekové byli znamenitými geografy a již od homérských dob se intenzivně zajímali o svět, který je obklopoval. Prostor jejich „oikumené“ – světa obývaného Řeky, nebo jinými známými národy se neustále rozšiřoval díky dlouhodobému a vytrvalému úsilí. Odraz poznatků nalezneme i v nádherném světě starořeckých bájí (Ílias a Odysseia, kde se řečtí rekové se plavili k břehům neznámých zemí a ostrovů). Již ve 12. století. př. n. l. Řekové prozkoumali vekou část Balkánu, znali dost dobře ostrovy v Egejském moři i pobřeží Malé Asie. Jejich lodi přistávaly u břehů jižní Itálie, na Sicílii i v dnešním Tunisu. Západní Středomoří i sever Afriky – to byly oblasti, o nichž měli zatím jen nepřesné a mlhavé představy. Avšak na přelomu 9. a 8. století př. n. l. začíná mohutný proces kolonizace, který z hlediska poznávání neznámých krajů i moří učinil z Řeků skutečné nástupce a dědice Féničanů. Co do povahy šlo o nesystematický, ale trvalý pohyb rybářů, kupců, pirátů, kteří zhruba do roku 500 př. n. l. prozkoumali celé pobřeží Středozemního moře i další oblasti. Řekové postupně ovládli někdejší fénické obchodní opěrné body, jejich kolonie vyrostly v Černomoří, na Sardinii i na Sicílii, doménou jejich aktivity se stal jih Itálie, další osady zakládali na pobřeží jižní Francie a Španělska. Rozsáhlou činnost vyvíjeli i v oblasti Černého moře, řecké kolonie byly při ústí velkých řek na severu i na maloasijském pobřeží. Spojení mezi sítí řeckých osad bylo možné zajistit téměř výhradně po moři, což vedlo jak ke zdokonalování navigace, tak k rozšiřování hranic poznávaného světa.