MO 1AB-CR a jeho vývoj, význam, dělení a systém řízením+Kultovní úloha vody ve Wellness

Antarktida si uchovala své tajemství nejdéle ze všech světadílů. Odlišovala se od nich ostatně i způsobem svého objevení, který bychom mohli bez přílišné nadsázky nazvat klasickým, neboť byl především výsledkem střetnutí vůle a vytrvalosti lidí s nehostinnou a krutou přírodou. Zatímco Bartolomeo Díaz plul ve stopách starých Féničanů a Kolumba předjeli na jeho cestě k Novému světu Vikingové a snad i baskičtí plavci, bylo antarktické pobřeží nepochybně panenskou oblastí, kam před jeho objeviteli od počátku věků nevkročila lidská bytost.

Zajímavost z Orientu

V 18. a na začátku 19. století připomínala každá cesta do orientálních zemí hru na schovávanou. Cestovatelé, pečlivě přestrojení do dokonalých orientálních kostýmů, mluvili plynně arabsky nebo turecky a úzkostlivě dbali, aby od sebe zahnali byť i sebemenší podezření, že jsou nevěřící, káfirové, a cizinci. Nechtěli zmást pouze Araby, nýbrž záměrně se vyhýbali i jeden druhému. Alí Bej (sám se tak pojmenoval a byl tajemným cestovatelem) byl prvním novověkým Evropanem v Mekce. Určil její zeměpisnou polohu a zaznamenal vše, co se mu podařilo zjistit o životě obyvatel, o poutních obřadech v Mekce, o náboženském a obchodním významu města. Později jeho zápisky sloužily dalším cestovatelům do Arábie.

Průmyslová revoluce

Cestování na konci 17. století je výrazně ovlivněno průmyslovou revolucí. Potřeba nových pracovních sil vyvolává tlaky na zrušení omezení volnosti pohybu, rovněž i technický pokrok přináší tlaky na vzdělání a získávání odborných zkušeností. Změny ve výrobních vztazích a výrobě jako takové si vynutily řadu společenských změn a to postupně ve všech zemích, nejprve v Anglii, pak ve Francii a o něco později v Německu. Vznikající průmyslová odvětví potřebovala nutně novou pracovní sílu – a tu mohl dodat jen venkov. Sedláka proto bylo třeba osvobodit od půdy, tedy z dřívějšího nevolníka udělat námezdního dělníka a zrušit poslední překážku – omezení volného pobytu.

S rozvojem dopravy přestává být cestování výsadou příslušníků bohatších společenských vrstev, odvážných cestovatelů nebo potulných vandrovníků a stává se masovou záležitostí a dostupným zpestřením stereotypu všedního dne. Na svou dobu velmi intenzívní výstavba nových pozemních komunikací nebyla jen záležitostí českých zemí. Ze soukromé, zemské, či státní iniciativy bylo v Rakousku v letech 1831 - 1847 postaveno na 11 000 km tzv. říšských silnic, které propojily hlavní město říše s ostatními provinciemi. Koncem 40. let 19. století měly české země a zvláště pak Čechy absolutně i relativně jednu z nejhustějších silničních sítí v celém Rakousku. V této době jsou patrné skutečné počátky hromadné osobní dopravy v našich zemích. Dobové cestovní příručky považovaly české země a zvláště pak Čechy za „zemi dostavníků a společenských vozů“. „Není jediného venkovského městečka,“ praví se v Schmidlově cestovní příručce z roku 1836, „bez tohoto zařízení, které udržuje pravidelné spojení s hlavním městem a se sousedními městy, takže žádná jiná provincie nevykazuje tak velký počet cestovních příležitostí. Od roku 1832 je celá země protkána vzájemně se prolínajícím systémem soukromých „rychlíků“, které udržují poštmistři s hostinskými.“