kognitivní-procesy

1. PSYCHOLOGIE JAKO VĚDNÍ OBOR

• Kognitivní procesy

Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe.

-Slouží ke zpracovávání informací z vnější a vnitřní reality – k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení).

-Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).

-Kognitivní systém, čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje vnímání, paměť, učení, představivost, myšlení.

-V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především kognitivní psychologie, která se objevila v 50. – 60. letech 20. století. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů.

Byli to např.:

Racionalismus kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. (René Descartes)

Empirismus naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. (John Locke)

Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy Immanuel Kant přiznal důležitost oběma zdrojům poznání

Před ustavením psychologie jako samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. psychofyzika. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. Weberův-Fechnerův zákon. Mezi její představitele patří Ernst Heinrich Weber, Gustav Theodor Fechner a Hermann von Helmholz.

Po psychofyzice se jim věnoval asocianismus. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako základní elementy vědomí. A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. asociačních zákonů. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. Herman Ebbinghaus a Wilhelm M. Wundt.

Na asocianismus navázal behaviorismus, který se také věnoval vytváření tzv. asociací, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním.

Neobehaviorismus začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Edward Ch. Tolman představitel neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. kognitivních map coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje.

Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také strukturalismus a funkcionalismus. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy.