přístupy-k-osobnosti-humantistickéx-psychoanalitickéx-behavioralistické
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
nejhlubší společný jmenovatel všech lidí
ALFRED ADLER
(1870 – 1937)
INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE
Jedinec vs. sociální prostředí
Vůle k moci
Člověk není motivován sexuálním pudem (x Freud), ale ŽIVOTNÍM CÍLEM.
Životní cíl je určen dvěma faktory:
- potřebou začlenění do společnosti
- potřebou se v ní uplatnit a prosadit
Sourozenecké pořadí
ndividuální psychologie je jedním z psychologických směrů, které patří do oblasti hlubinné psychologie. Jejím zakladatelem je rakouský psychiatr a psycholog Alfred Adler. Adler byl nejdříve spolupracovníkem Sigmunda Freuda, ale když v roku 1911 vypracoval vlastní koncepci individuální psychologie, odklonil se od Freudovy psychoanalýzy. Největší rozdíl je v hlavním motivu lidského jednání, za který Freud považoval sexuální pud, dle Adlera jím je tzv. pud sebeuplatnění. V individuální psychologii je motivací chování člověka jeho budoucnost, kdežto v psychoanalýze je to minulost. Tvrdí proto, že si vytváříme fiktivní cíle, které vychází z našeho subjektivního vnímání světa. Je tomu tak, protože člověk přirozeně touží po tom stát se lepším člověkem. Dalším rozdílem je pojem mysli. V psychoanalýze je představený ledovec, kde větší část ledovce (nevědomí) je skrytá pod hladinou a menší (vědomí) je “nahoře”, světu viditelné, naopak u individuální psychologie je pojem mysli reprezentován stromem s malými kořeny (nevědomí), ale bujným porostem nad zemí (vědomí).
Adler byl jeden z prvních psychologů, jenž začal brát člověka jako sociálního jedince a jako jeden celek (individuum).
Hlavními tématy, kterými se individuální psychologie zabývá jsou účelovost lidského chování, pocit spolupatřičnosti, komplex méněcennosti a nadřazenosti. Také se zabývá sourozeneckými vztahy a psychologií snů.
Slabost dítěte je fyziologicky dána. Slabost = situace nedostatku, je to hlavní motivační činitel vývoje. Cílem je přeměna v situaci dostatku prostřednictvím usilování o nadřazenost.
To může mít dvě formy:
Zdravou, kdy se jedná o osobnostní růst a sebeuskutečňování. Vede k sociálnímu citu, spolupráci s druhými.
Nezdravou, egoistickou a asociální. Je spojena s regresí a pocitem „já vs. svět“, přecitlivělostí a nesnášenlivostí.
Podle prvního principu Adlerovy psychologie je každý člověk nedělitelná jednota, individualita, která funguje jako ucelená bytost. Názvem individuální psychologie se Adler snažil vyjádřit protiklad k sociální psychologii, která člověka rozdělovala na různé oblasti oddělené rozmanitými překážkami. Stoupenci Adlerovy psychologie označují svou psychologii jako holistickou. Právě holismus je tedy prvním principem Adlerovy teorie.[1]
Druhým principem Adlerovy individuální psychologie je účelovost lidského chování. Chování člověka můžeme dle Adlerovy teorie pochopit pouze tehdy, pokud porozumíme jeho cílům,[1] kterými je jedinec charakterizován a determinován. Ovšem tyto cíle nemusí být vědomé a vědomě záměrné.