přístupy-k-osobnosti-humantistickéx-psychoanalitickéx-behavioralistické

V zimě 1919-1920 vyvolali John Watson a jeho studentka Rosalie Rayner podmíněnou reakci strachu u 11-ti měsíčního chlapce jménem Albert B.. V rámci experimentu umísťovali poblíž chlapce nejprve bílou krysu, následně ale i další bíle srstnaté předměty. Současně se však při každé expozici ozval také nepříjemný silný úder kladiva do železné tyče. Pokus probíhal asi 3 měsíce a za tu dobu se u malého chlapce vytvořila podmíněná reakce - strach z bílé krysy a následně i z kožešinového kabátu, králíka apod.

S touto studií byl také velmi diskutovaný etický rozměr celého experimentu, neboť Watson a Rayenerová již neudělali nic proto, aby chlapce jeho strachu zpět odnaučili.

Behaviorální přístup

Teorie sociálního učení

Osobnost = sociálně získaný model chování

= výsledek nepřetržité interakce osoby a prostředí

Částečně vychází z behaviorismu

Teorie sociálního učení

Teorii sociálního učení jako první identifikoval a popsal Albert Bandura jako teorii sociálně-kognitivního učení, jelikož mu pojem sociální učení připadal velmi úzký (jelikož bylo v jeho případě dosahováno jiných výsledků, než v případech jiných [1]. "Účelem takovéto analýzy je pomoci těm jedincům, kteří svých různých cílů sami nejsou schopni dosáhnout" [2]. Pracuje zejména s pojmem sebevědomí ve vztahu k dosahování vytýčených cílů, a také s tím, s jakými osobnostními přesvědčeními jich dosáhneme. Pro posuzování vlastního úspěchu totiž nestačí pouze ten fakt, že jsme daného cíle dosáhli, ale také to, kolik postupných kroků k jeho dosažení bylo pro nás úspěšných. Protože v naších očích může být i selhání jen v jediném z těchto postupných kroků naprosto katastrofálním a ve svém sebekritickém pohledu sebezdrcujícím. Takže míru sebedůvěry "nejlépe zjistíme otázkami, jak si věří, pokud jde o jednotlivé dílčí kompetence" [3]. Čímže ustanovil jednu z nějznámějších a nejpravdivějších psychologických teorií pro život vůbec, že "věřit si, je poloviční úspěch" [4].

Můžeme vnímat vztah mezi určitým chováním a jeho reálnými důsledky (odměna či trest) – a tím si vytváříme internalizovaná očekávání.

Pokus: Weiss, Maureen et al. (1998). Observational Learning and the Fearful Child

V roce 1974 udělal Lewis pokusnou studii s dětmi, které měly strach z plavání. Výzkum měl za úkol zjistit efektivitu situačního modelování. Během devíti dnů Lewis rozdělil děti do tří skupin, podle toho jak moc se bojí plavat. Poté byly vystaveny podmínkám, při kterých se bály plavat v bazénu. Vždy na konci dne děti čekala skupinová výuka. Během této výuky se dětem pouštěly na diaprojektoru filmy. První skupina se dívala na kreslený film, který nesouvisel s výukou. Druhá skupina sledovala video ve kterém figurovaly děti podobného věku, které dosahují výborných výsledků při plavání. Třetí skupina sledovala video, také s dětmi podobného věku, které se neustále zlepšovaly v plavání. Na konci výzkumu byly skupiny rozpuštěny a děti utvořily jednu velkou skupinu. Bylo zjištěno, že děti, které sledovaly video s aktéry podobnými svému věku dosáhly nejlepších zlepšení v plavání. [7]