SOCIOLOGIE

Vyšší střední vrstva (12 %) žije v materiálním dostatku, má kvalitní vzdělání. Intenzivně pracuje na kariéře.

Nižší střední vrstva (32 %) jsou pracovití, ohleduplní, spořiví a konzervativní lidé se středním vzděláním. Jsou schopni unést déletrvající nezaměstnanost bez ztráty sociální pozice.

Vyšší dolní vrstva (38 %) jsou námezdně pracující žijící z měsíční mzdy, s menší spotřebou. Třeba i krátkodobý výpadek příjmů je staví do obtížné pozice. Ve vyspělých ekonomikách je stále více ohrožuje přesun průmyslové produkce do oblastí s levnější pracovní silou.

Nižší dolní vrstva (15 %) jsou lidé s nahodilými příjmy nebo závislí na sociální pomoci, bez vzdělání. Žijí v ghettech s minimální dopravní obslužností a infrastrukturou. Nenalézají legální práci, zapojují se do aktivit stínové ekonomiky.

S nastupující postupnou demontáží sociálního státu (krácení penzí, nemocenské, podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek, zavedení spoluúčasti na léčení a školného za současného zvyšování daní) lze očekávat propad životní úrovně nižší střední vrstvy. U vyšší střední vrstvy se dá očekávat vyšší míra nejistoty v profesní kariéře. Horní vrstvy budou stále bohatší, naopak dolní stále chudší.

9. PRÁCE

9.1 Sociologické pojetí práce

Prací rozumíme mentální a fyzické úsilí, jehož cílem je výroba zboží a služeb. Zaměstnání je takový druh práce, za který dostáváme pravidelnou mzdu. Sociology na rozdíl od ekonomů zajímá i široká sféra neplacené práce – činnosti v dobrovolnických organizacích, v domácnosti atd. Základy sociologického pojetí práce položil E. Durkheim.

Émile Durkheim [dyrkem] (1858 - 1917)

První profesor sociologie, propagátor sociologie jako vědy a akademické disciplíny.

Za základ moderních společenských vztahů považoval dělbu práce (nahradila dřívější pouto - náboženství). Rozlišoval tzv. mechanickou solidaritu (základ společenství) - lidé zde jsou podobní a zaměnitelní a tzv. organickou solidaritu (základ společnosti), kde jedinci spolupracují proto, že jsou rozdílní a vzájemně se potřebují. Mezi jedincem a společností existuje rozpor, který se s rostoucí individualizací člověka v moderních společnostech neustále prohlubuje, jedinci mají stále větší tendenci osvobozovat se z příkazů a norem, což vede ke stavu anomie, pocitu bezradnosti a nezařazenosti. Projevem rostoucí anomie moderních společností je např. vzrůstající počet sebevražd. Medicínou bylo inspirováno jeho rozlišování „normálního“ a „patologického“.

Dále se věnoval roli náboženství ve společnosti.

Z díla: Pravidla sociologické metody, Sebevražda, Společenská dělba práce, Základní formy náboženského života.

Z historického hlediska můžeme pozorovat trend k přesunu z primární do sekundární a terciální sféry a tendenci ke stále užší specializaci. Specializaci studuje sociologie i tam, kde ji ekonomové opomíjejí (např. profesionalizace armády).