Rusko-a-Čečna

zrádce. Rusové ještě bojovali na

západním

Kavkaze,

kde

nakonec

zvítězili.

Což

znamenalo

konec

Kavkazské války. 1871 Šamil zemřel

v zajetí, ale ze strany Rusů, byl váženým zajatcem a žil v blahobytu. Šamilovo

zajetí, i po jeho smrti, znamenal částečný klid pro Rusko. Sice v letech 1865,

Obrázek č.3, Šejch Mansúr

Obrázek č. 4, Imám Šamil

8

1877-1878 a 1905 došlo k menším povstáním, ale byla rychle potlačena,

přesto znamenala, že Čečenci nebyli tak úplně pokořeni.

Zajímavostí je, že v Rusku tou dobou vznikaly říkanky, které zesměšňovali

Čečence. Jako například tato lidová ukolébavka:

„Letí Těrek horempádem,

Šplouchá do všech stran.

Na břeh se zlý Čečen krade,

Kinžál nachystán.

Otec, kozák ostřílený,

bdí však nad tebou.

Spinkej, moje potěšení,

Houpy, houpy, hou.“ [1]

Během první světové války, kdy se Rusko potýkalo s občanskou revolucí,

abdikací Mikuláše II. a nástupu bolševiků do čela a na severu Kavkazu došlo

k nezávislosti Čečenska a Dagestánců. V roce 1919 ruský generál Anton

Děnkin suverenitu neuznal a došlo k válce. Do konfliktu zasáhli bolševici a

Čečencům pomohli. Bolševikům šlo o spřátelení s muslimskými etniky Povolží

a severního Kavkazu. Hlavní důvodem bylo také to, že v Grozném byly

nalezena ložiska ropy a pro Rusko se zdála společná kooperace jako dobrý

nápad. Prohlášení bolševiků: „Ruští muslimové, povolžští a krymští Tataři […]

vy všichni, jejichž mešity a modlitebny jsou zbořeny, jejichž vyznání a zvyky

byly tupeny cary a utlačovateli Ruska! Od nynějška se vaše vyznání a zvyky,

vaše národnostní a kulturní instituce prohlašují za svobodné a nedotknutelné.

Uspořádejte si svůj národní život svobodně a nedotknutelně. Máte na to právo.

Vězte, že vaše práva jsou, tak jako práva všech národů Ruska, chráněna vší

mocí revoluce a jejich orgánů, sovětů dělníků, vojáků a rolnických zástupců.“

[2] Stalin hlásal, že šaría je stejně pravomocné právo, jako mají jiné národy.

Tedy 1934 se sjednotila Čečenská a Ingušská autonomní oblasti do Čečensko-

ingušské autonomní sovětské socialistické oblasti. V roce 1936 byla

9

přejmenována na Čečensko-ingušskou autonomní sovětskou socialistickou

republiku. Čečenci se začali bouřit proti režimu.

Za období Stalina, roku 1944 docházelo k deportací Čečenců do gulagů pod

záminkou kolaborace s Němci za druhé světové války. Což mělo svůj důvod,

protože se chtěli zbavit problémů, které by mohli nastat. Došlo tedy

k vystěhování mnoha Čečenců do Střední Asie a Kazachstánu. Azíz Jebrailov

vzpomíná: „Bylo mi 16, když jednoho dne přišli vojáci a řekli: ,Máte dvě hodiny,

vezmeme vás do teplých krajin. Vezměte si jen šaty a potraviny na týden. ´

Vzali jsme si pár pytlíků mouky a co nám tak rychle padlo do ruky, pokrývky.