Sociologie pro ekonomy

Mezi technologií a sociologií práce jsou tak těsné souvislosti, že jakákoliv změna uvnitř jednoho subjektu vyvolává odezvu v subjektu druhém. Už od doby F.W. Taylora mnozí chtěli stanovit „nejlepší a jedinou metodu práce“ [4; 76] bez respektování lidského činitele, ale to vedlo jenom k technicizmu, který byl v této i v jiných oblastech vážným omylem a omylem zůstane, pokud bude

člověk účastníkem výroby.

Sociologie práce a historie

Ve vztahu sociologie práce a historie se v minulosti objevovaly určité problémy, které vyplývaly z neoprávněného preferováni vlastního vědního oboru v pracích některých historiků a sociologů. Historici se snažili prezentovat historii jako souhrnnou společenskou vědu. Mluvilo se dokonce o imperialismu historie, vůči kterému stál ctižádostivý imperialismus É. Durkheima, podle kterého se dříve či později všechny společenské vědy měly podřídit základním principům sociologie a soustřeďovat se kolem ní. Vývoj historie i sociologie, ale zejména společenská praxe, prokázaly upevnění jasnější původnosti a autonomnosti obou disciplín a zároveň byla potvrzena i nevyhnutelnost jejich spolupráce.

Historii je možné najít ve všech společenských vědách a většina z nich vyděluje svou vlastní historii jako integrální součást přípravy svých odborníků. Sociologie práce svými vztahy k vývoji (např. k vývoji techniky anebo k vývoji různých prvků objektu svého zkoumání) je ponořena do času, a tedy nutně úzce spojena s historií. Zabývá se zdánlivě, zejména v empirické oblasti, pouze současnými problémy, tzv. „problémy krátkého trvání“ nebo „anketami o živém“. Toto konstatování má skutečně jenom charakter zdánlivosti. Sociologie práce vždy ve faktech a problémech, kterými se zabývá, neustále objevuje vzájemné prolínání přítomnosti a minulosti. Jak uvádí G. Friedmann, do sítě historika a do sítě sociologa se nechytí ta samá kořist. [4; 81] Zatím co, historie zkoumá společenská fakta jako ukončená, čas je pro ni univerzální a neoddělitelný od samotné vnímané skutečnosti. Pro sociologii práce je sice čas nevyhnutelnou dimenzí, ne však jedinou a univerzální. Sociologie práce nezkoumá společenská fakta jako ukončená, ale přítomná (anebo blízce minulá) a vždy v mnohorozměrném rámci s množstvím proměnlivých veličin.

Sociologie práce a geografie

Při porovnávacím pohledu sociologie práce a historie bylo konstatováno, že historie přináší do sociologie práce časovou dimenzi. Při zkoumání vztahu ke geografii je možné hovořit o prostorové dimenzi jevů. V tomto smyslu kooperace sociologie práce s geografií a speciálně s geografií člověka, se projevuje zejména při záměrech uspořádání území, t.j. při řešení takových problémů, jako je zakládání resp. utlumování průmyslu, decentralizace, pracovní migrace, přesídlování a jiné. Jestliže hovoříme o geografii člověka, chápeme ji jako vědu o lidských činnostech, při studiu kterých se vychází z prostoru – prostředí (přírodního a zároveň více či méně technického), kde se tyto činnosti uskutečňují.