Sociologie pro ekonomy

Konkrétní disciplíny odvětvové sociologie a jejich rozvoj jsou determinovány společenskou objednávkou, vyvolávanou zejména aktuálními společenskými problémy, které si vyžadují řešení na základě sociologického poznání. Odvětvová sociologie vychází z obecné sociologie jako z teoreticko-metodologického základu. Jako teorie středního dosahu se orientuje na zkoumání jednotlivých částí (odvětví) společenského dění, interakci mezi lidmi, skupinami a institucemi. Podle I. Nového je možné klasifikovat disciplíny odvětvové sociologie z hlediska: [5; 13]

a) sfér společenského života (např. sociologie politiky, sociologie kultury a jiné),

b) sociálních skupin, resp. kategorií (např. sociologie mládeže, rodiny, žen a podobně),

c) sociální formy životního prostředí (např. sociologie města, sociologie venkova atd.),

d) sociální činnosti (např. sociologie práce, sociologie řízení, sociologie volného času a jiné),

e) institucí (např. sociologie armády, sociologie podniku, sociologie organizace a podobně).

Někteří polští autoři (S. Wideszpil, W. Markiewicz) diferencují sociologii na sociologii obecnou a speciální. Speciální sociologie zkoumá společenské činnosti a vztahy jednotlivců a skupin v jednotlivých úsecích společenského života a v různých komplexech společenských jevů a zahrnuje konkrétní, speciální obory:

• hospodářskou sociologii – sociologie práce, sociologie zemědělství, dopravy, obchodu,

• sociologii řízení – styly a metody vedení lidí, principy řízení, požadavky na vedoucí pracovníky,

• sociologii výchovy (též pedagogická sociologie) – výchova jako funkce sociálního života společnosti, jejich členů, institucí a organizací, také prostředí realizace výchovy,

• sociologii rodiny – studium malé skupiny s příbuzenskými vztahy se specifickými funkcemi, rolemi, vzory a sociální kontrolou,

• sociologii mládeže – všeobecné osobitosti mládeže, zájmy, potřeby, postoje, hodnoty a z toho vyplývající společenské vztahy,

• sociologii města – zvláštní znaky městské společnosti jako složitého systému sociálních institucí, velkého množství obyvatelstva soustředěného na malé ploše, které je svými vazbami interakčně velmi závislé

• sociologii venkova – studuje typy rozmístnění obyvatelstva v prostoru,

• sociální demografii – početnost, struktura a vývoj lidské populace z kvantitativního i kvalitativního hlediska,

• sociální patologii a mnohé další (např. sociologie politiky, práva, morálky, vědy, umění a jiné).

Práci jako společenský jev je možno chápat ve třech rovinách: v makrorovině, kde se sociologie práce zabývá všemi oblastmi národního hospodářství; v mezorovině jde o specifikaci problematiky práce v jednotlivých odvětvích národního hospodářství; v mikrorovině studuje jednotlivé podniky (závod, úřad, školu, ústav) sociologie podniku. Sociologie podniku je tedy součástí sociologie práce, zabývá se například procesy obsazování a uvolňování společensko-profesionálních pozic, procesy adaptace pracovníků, procesy strukturace (kooperace, konkurence, konfliktu) a autoregulace (koordinace, stimulace, kontroly) společenského systému podniku. [6; 12-14]