dívčí próza

budoucnost. 
 

Romány červené knihovny jsou psány stejným 

způsobem:  

Čtenářky tuší, jak se příběh bude odvíjet a jak skončí. 
Knihy jsou zatíženy téměř shodným popisem hlavních 

hrdinů a vyznáváním lásky podobným způsobem. 

Mění se pouze peripetie vztahů, překážky, kterým hlavní 

protagonisté musí zpravidla čelit. 

Autoři často využívají kontrastů a hyperbol, a to nejen 

v ději, ale i při popisu postav (ctnostný a spořádaný 

hrdina nezřídka musí čelit muži opačných vlastností). 

Hlavní hrdinka je zpravidla neobyčejně krásná a má ty 

nejlepší vlastnosti.  

V kompozici autoři neužívají složitějších postupů, děj se 

vyvíjí lineárně. 

• Oldřich Sirovátka ve své publikaci, kde červenou 

knihovnu připodobňuje k pohádce: „… bohatá 
osnova čtenářkám milostného románu 
umožňovala, aby s hrdinkou prožívaly dramatické 
okamžiky, dojemné scény, napětí, očekávání, 
naděje, strach i zoufalství. … Lehký román o lásce 
se podobá pohádce a měl vlastně stejnou funkci: 
dával čtenáři možnost vysnít si poutavé a 
zajímavé příběhy a v nich v duchu provázet ve 
strastech i ve štěstí lidi, kteří ztělesňovali jejich 
přání, a nabízel jim únik ze všední každodennosti.“ 

 
SIROVÁTKA, O. Literatura na okraji. Praha : Československý spisovatel, 1990. s. 

26. 
 

Naděžda Sieglová (2000, s. 5) vymezuje 

charakteristiku obou diskutovaných termínů. 
Uvádí, že: 

 „próza s dívčí hrdinkou disponuje některými 

znaky trvalé povahy. Je to v první řadě 
přítomnost dívčí hrdinky, dále koncepční 
zaměření na určitou etapu jejího života, 
promítající se do oblasti syžetu (zásadní roli 
hrade hrdinčino hledání všech druhů jistot) a 
akcentace emocionality ve všech složkách díla 
včetně jazyka.“  

Kořeny žánru lze spatřovat v sentimentálním 

románu konce 18. století – typ ideální hrdinky: