Anatomie

Proudění synoviální tekutiny interfibrilárními prostory chrupavky není jen otázkou pružnosti kloubního povrchu. Proudění je i základním předpokladem látkové výměny chrupavky, tj. zabezpečuje pro chondrocyty přísun živin, např. glukózy.

Není-li chrupavka dlouhodobě zatěžována (např. při imobilizaci kloubu) je porušená látková výměna především hlubších vrstev chrupavky. Chondrocyty se rozpadají. Pro látkovou výměnu a regeneraci kloubních chrupavek je proto optimální střídavé, intermitentní zatěžování.

Poraněná kloubní chrupavka v kloubní dutině poměrně dlouho přežívá - zvláště v mladším věku, a dokonce může i pomalu růst. Je to dáno velmi nízkou úrovní látkové výměny chondrocytů a jejich anaerobním typem metabolismu.

Přes nebo právě pro tyto skutečnosti se poraněná chrupavka hojí špatně, a větší defekty jsou nereparabilní.

Paradoxní je "výhoda", proniká-li zranění chrupavky až do kostěnného podkladu, odkud pak přicházejí do chrupavky novotvořené cévy. Ani v těchto případech není ale zhojení úplné; stejně tak nestačí látková výměna chrupavek zajišťovaná z cév okrajového perichondria, ze synoviální membrány a z periostu.

Fyziologické opotřebení povrchu kloubních chrupavek není velké, a v dětství je kompenzováno i mírným intususcepčním růstem chrupavek. V dospělosti již chrupavka neroste a chondrocytů na opak ubývá. Opotřebení povrchů je pak částečné, a je po určitou dobu kompenzováno zmnožením amorfní mezibuněčné hmoty, jejíž složení se ovšem také mění. Úbytek chondroitínsulfátu a kys.hyaluronové vede u starších osob ke ztrátě viskozity mezi buněčné hmoty chrupavky, a ke snížení schopnosti chrupavky vázat vodu. Chrupavka se nejen celkově snižuje, ale obnažují se (demaskují se) i vazivová vlákna povrchových vrstev, která jsou tak vystavena přímému mechanickému zatížení pohybujících se kloubních ploch.

Tato anatomická změna ve stavbě chrupavek, je pokládána za iniciální proces, kterým začíná nejčastější degenerativní onemocnění kloubů – arthrosis deformans.

Demaskováním vazivových vláken jsou ohroženy především okrajové zóny chrupavek, které jsou tenčí a vlákna i nepoškozených chrupavek zde nemají dostatečné "krytí" mezibuněčnou hmotou.

Disky a menisky

K systému chrupavčitých struktur kloubu patří kloubní disky a menisky, a chrupavčité lemy kloubních jamek.

Discus et meniscus articularis je chrupavčitá destička vložená mezi kloubní konce kostí.

Rozdíl mezi diskem a meniskem není zásadní a spočívá v tom, že diskus je plná, téměř stejně tlustá destička rozdělující vnitřní prostor kloubu na dvě štěrbiny. Meniskus má tvar srpu, tj. na okrajích je vysoký a směrem ke středu kloubní plochy se snižuje. Neodděluje tedy artikulující kloubní plochy úplně.