16. Krestane a Zide

ŠÍŘENÍ KŘESŤANSTVÍ

• Vznik mnoha křesťanských obcí, z nichž se každá řídila samostatně, analogicky s prvotní církví. Zpočátku zastoupeni především příslušníci nižších společenských tříd – městská chudina, otroci… Tito lidé z řad pohanů, orientálců, Řeků i Římanů (do r. 70 i Židů)

• O šíření křesťanství mezi pohany na východě se asi nejvíce zasloužil Sv. Pavel - tradičně nazýván „apoštolem národů“ (zprvu pronásledovatel křesťanů – obrácení u Damašku  horlivý vyznavač, východiskem jeho misionářské činnosti Antiochie, v letech 45-62 n.l. podnikl tři velké misionářské cesty – viz Bible na mapce vzadu, v roce 67 n.l. umučen v Říme - Nero). Dále šíří apoštolové…

• konec 2. století typický ochabnutím náboženského nadšení (vymíráním přímých apoštolských žáků). Křesťanství na sebe již poutalo pozornost celé říše římské. Muselo se bránit nepřátelům vnitřním (např. gnosticismus2, montanismus3….) i vnějším (viz níže)

PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ ŘÍMANY  MILÁNSKÝ EDIKT

• v okamžiku, kdy se křesťanství odloučilo od judaismu, dostalo se automaticky mimo zákon. Římané nebránili náboženstvím podmaněných národů ovšem za podmínky, že nebudou vznikat žádné náboženské sekty, ohrožující jednotu říše. Křesťanství však bylo náboženstvím nadnárodním - nemělo žádné národní zvyky umožňující jeho povolení. Křesťané nemohli připustit zbožšťování císaře (to se císařům moc nelíbilo). Díky tajemnosti jejich obřadů o nich kolovaly neskutečné báchorky (jedí lidské maso, zabíjejí děti... – porovnej později s báchorkami o Židech). Nu, a konečně potřebovali Římané nalézt viníky svých vnitřních i vnějších neúspěchů. Logicky se jimi stali ti, kteří okázale ignorovali oficiální náboženství (porovnej později s ventilací společenských tlaků oproti židovským komunitám, např. v době moru v pol. 14.stol.)

• není správná představa, že křesťané byli pronásledováni nepřetržitě po tři staletí!!! Nna císařském trůně se střídali císaři s různými politickými programy  střídaly chvíle klidu a pronásledování - zpočátku jen konfiskace majetku, pak lokální postihy fanatiky a ve 3.stol., kdy křesťanství proniklo do všech vrstev obyvatelstva, celoříšské násilné akce (celkem 10 pronásledování od Nerona až po Diocletiana – za něj nejdrsnější probíhající od r. 296; důvody různé – např. křesťané nerespektovali edikt císaře Traiana, jenž přikazoval účast na státních obřadech, komise, které vedly záznamy a vydávaly potvrzení o účasti)  mnoho odpadlíků, mnoho zemřelo mučednickou smrtí, mnoho se skrývalo…)

• ZLOM: Roku 313 se v Mediolanu sešel císař Konstantin Veliký (306-337) s císařem Liciniem  tzv. Milánský edikt zrovnoprávňující všechna náboženství (ve skutečnosti preferoval křesťanství, satisfakce za dřívější pronásledování, od trpěného k rovnoprávnému) – položeny základy jednotného náboženství v celé říši!!!4 Roku 324 se křesťanství stává státním náboženství Říma - původně apolitická církev se stává jednou z uznávaných politických sil (církev má vliv na věřící  obrovská moc)