C 06 - Koncepce československé zahraniční politiky mezi válkami

• samostatnost a iniciativa,ČSR si byla vědoma toho, že jako stabilizovaný faktor stř. E má co nabízet a může tak získat postavení důležitého spojence, nejen hrát roli podřízeného slabšího partnera mocností

Počátky čsl. zahr. pol.

- hl. tvůrce i protagonista z.p. meziválečné ČSR, E. Beneš, už v dubnu 1919 předvídavě napsal: „…Jsem o tom přesvědčen, že naše vnitřní pol. bude určována zahr.pol. více než kde jinde“ – dáno: menší velikost, exponovaná geograf. poloha ČSR (sevřena mezi poražené země N, Maď, Rak, volající po revizi systému daném mír. smlouvami – hranice s N a Rak byly zakotveny v mír. sm. versaillské z 28.6., resp. saint-germainské z 10.9.1919, s Maď došlo k podpisu míru až v Trianonu 4.6.1920)

- vytkl 3 zákl. vnitřní faktory, jejichž řešení bude rozhodujícím zp. ovl. mezinár. postavení ČSR:

• vztah českých Němců ke státu

• otázka jednoty Slovenska a českých zemí

• vnitřní stranické poměry, resp. boje sociální pol.

- nakonec se největším břemenem pro (nejen) zahr. pol. stala komplikovaná národnostní struktura státu (uměle proklamovaný národ „československý“ v něm tvořil dle sčítání r. 1921 pouze 65% z 13,6 mil. obyvatel, dále zde žila více než 3milionová menšina německá a téměř třičtvrtěmilionová maďarská, Poláci, Rusíni, Ukrajinci, Rusové, Židé…)

- ČSR nemohla být státem neutrálním (postrádala staletou tradici neutrality jakou zpodobňovalo Švýcarsko, chyběla i vůle sous. států podobnou neutralitu uznat a respektovat) - vzhledem ke své malosti nemohla založit svou bezpečnost v E pouze na vlastní síle a musela hledat spojenecké svazky, nejlépe s velmocemi

- ČSR se stalo v pravém slova smyslu ostrovem obklopeným kromě Rumunska, s nímž ovšem ČSR měla hranici nejkratší (a ještě na Podkarpatské Rusi), samými nepřáteli; geografická poloha ČSR byla asi největší nevýhodou jednak pro zajištění bezpečnosti státu, ale i pro nalezení vhodných spojenců nového státu. Problém v nalezení „ideálního“ spojence se nakonec ukázal jako nemožný.

- jádro z. p. ČSR tvořil přátelský vztah k velkým západním demokraciím – ke státům Dohody. Především ke Francii, ovšem i k Velké Británii (čs. diplomacie viděla v zachování britsko-francouzské poválečné spolupráce zajištění evropské stability; proto se také ČSR opakovaně pokoušela o zprostředkování mezi oběma velmocemi a odstranění třecích ploch mezi nimi).

Československý rozpor mezi bezpečnostněpolitickou orientací a hospodářskou vázaností

- časem se ukázalo, že příznivé diplomatické styky nestačí. Jsou tu i styky hospodářské; a ty jaksi žádný politický spojenec ČSR nabídnout nemohl. I to způsobilo, že již v prosinci 1918 podepsalo ČSR provizorní obchodní smlouvu s Německem, a to i přes fakt, že státy Dohody ještě uplatňovaly vůči N hospodářskou blokádu. Od samého vzniku tak vedlo ČSR bezvýchodné dilema rozporu mezi zásadní politickobezpečnostní orientací ČSR na západní velmoci a hospodářskou vázaností na „nepřátelské“ Německo, a také Rakousko. Beneš se sice snažil prosazovat v ekon. politice posilování „dohodových“ pozic (orientace na F, VB) a oslabování vazeb na N, avšak i zde se nezaznamenalo valných úspěchů - ČSR si v nové E nenašlo skutečného partnera k pol. a zároveň ekon.spolupráci, tento fakt nakonec vedl k důsledku, že se ve třicátých letech ocitlo ČSR v takřka naprosté izolaci, F, natož VB neměly žádné racionální (rozuměj ekon. výhodné) důvody postavit se na stranu ČSR proti hitlerovskému Německu. Jiného spojence ČSR neměla, státy Malé dohody se rozhodně nemohly postavit proti evr. velmocím, nehledě na to, že spolupráce MD poněkud vázla...