11. Česká historiografie raného novověku

1. ČESKÉ OSCVÍCENSTVÍ A NOVÁ PODOBA DĚJEPISNÉ PRÁCE

   • 2 skutečnosti určující dvojí základní povahový rys českého dějepisectví 2/2 18. stol. a počátku 19. století: A) pronikání osvícenského myšlení, jeho racionalistický výklad světa a života

B) utváření novodobé české národní společnosti

• ve svých teoretických základech i praktických realizacích se české dějepisectví opožďovalo za vývojem evropské historiografie, docházelo u nás i k obsahovému zjednodušování

• česká osvícenská historiografie se vyhraňuje vůči panovnickému osvícenství

• české osvícenství má blíže k německému, než francouzskému, které je založeno na filosofii

• dějiny mají zdůraznit, proč má daný národ existovat, u nás vyhraňování vůči Vídni

• i u nás je však patrný rozdíl oproti středověké kronikářské historiografii: v technice historické práce, ve formě vyjádření poznatků o minulosti, i v pojetí základních hybných sil společenského dění – opouštění teologického výkladu dějin -> člověk už není v dějinách jen pasivním nástrojem nadpřirozené vůle, ale je tvůrcem svého dějinného osudu

• osvícenství jde po empirii, zkoumání jevu, jaké byly příčiny a důsledky jevu (pragmatismus)

• nastává změna vnímání náboženství – svět je stroj, pokud funguje mechanika (kolečka, páky) – každý i poddaný má být zoubkem kola, ne pouze šlechta

• renesance a humanismus má úctu k minulosti, ale osvícenství to odmítá, to, co je teď je nejlepší a nejdokonalejší

• osvícenství se zajímá i o dějiny států i mimo Evropu - na druhou stranu, jedinec, osobnost se stávala rozhodující silou historického pokroku

• předpoklady pro vědeckou formu historiografie a možnost jejího projevu:

  • zpřístupnění historických pramenů v knihovnách, archívech nebo v edičních sbírkách,

  • vypracování obecné metody historického výzkumu a zajištění výuky dějin,

  • vytvoření historických pracovišť a vznik časopisů, v nichž by se vědecké historické poznatky mohly předkládat společenskému soudu a užití v nových literárních formách analytických pojednání a monografií, recenzí a kritik

• i historie se zařazovala mezi vědy pěstované v zakládaných učených společnostech a jejich časopisech, historie se dostala i do soustavy učebních předmětů filozofického a právnického studia na univerzitě

• roste zájem o historii a narůstá jejich pěstitelů -> historie se hned od začátku začala specializovat (obecná národní historie, literární historie, právní historie – její první základy, numizmatika, statistika, místní historie – regionální)

• cíl osvícenského dějepisectví je nashromáždit dostatečný faktografický materiál a kriticky jej ověřit co do jeho pravosti, pravdivosti a věrohodnosti -> zásadou je „nic nepřijímat bez platných svědectvích a vždy jít k prvnímu prameni“