11. Česká historiografie raného novověku
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Ondřej Habervešl z Haberfeldu – jednota bratrská, lékař Fridricha Flackého, spis Válka česká (u nás v edici od Polišenského), proti Habsburkům a jezuitům – první vylíčení českého povstání napsaného ze strany bratrské, podporoval diskuze o české otázce
Jan Rozacius Hořovský – soustředil se na hrdinské vylíčení popravených po Bílé hoře, dělá z nich mučedníky
Adam Hartman – Historie o těžkých protivenstvích církve české ilustrovala utrpení jednoty bratrské od jejího počátku až do emigrantské současnosti (hlavním redaktorem asi Komenský), dílo populární i v cizině
Jan Jiří Harant z Polžic (†1648) – Paměti za léta 1624 – 1648
Václav Nosidlo z Geblic
Jiří Kezelius Bydžovský, který po návratu z emigrace napsal Kroniku mladoboleslavskou.
Jan Amos Komenský (1592 – 1670)
jeho poměr k dějinám se postupně mění a prohlubuje od faktografického pojetí a pedagogického úkolu k pojetí filosofickému
historická díla (dnes ztracená) O starožitnostech Moravy, O původu a činech rodu Žerotínů
jako poslední biskup jednoty pověřen úkoly historickými a edičními -> opatřil vydání bratrského řádu roku 1660 stručným historickým poučením o vývoji jednoty od jejích počátků až po Bílou horu
pedagogika a pansofie -> na této úrovni je historickým myslitelem, organicky včleňuje dějiny a dějepis do své pedagogické soustavy a pansofické stavby
do tradiční osnovy tehdejší školy (a to už od školy mateřské) včlenil mezi novými předměty i dějepis
Všeobecná porada o napravení věcí lidských - pojetí dějin prostředkem a složkou velké přeměny lidské společnosti; vycházel v pojetí dějin z ciceronské koncepce dějin jako učitelky života; podal zde definici historie jako písemného nebo ústního popisu všech skutečných věcí, který směřuje k jejich poznání; za základní principy historie považuje jednotu, pravdu a dobro
historie má obsahovat to, co je pravdivé, co má vnitřní řád, co je potomstvu potřebné, jinak je poznání dějin částečné, neužitečné a deformované, výklad událostí má být prostý a přiměřený skutečnosti a má být učleněn do určitého pořádku
historii označuje za paměť minulosti, za zrcadlo budoucnosti a za usměrňovatelku přítomnosti
Velká didaktika - hodnotil význam dějin pro výchovu, dával na jejich výuku velký důraz a stanovil, že studium dějin má být rozděleno do všech 6 tříd latinské školy -> výuka měla zahrnovat události od biblické dějepravy přes dějiny (to jsou fakta přírodních věcí, umění a vynálezů až po všeobecný dějepis celého světa, předních národů a zvláště vlasti); v díle díl nástin jeho ped. systému -> čtyřem odděleným věkovým stupňům po 6 letech (dětství, chlapectví, jinošství a mládí) odpovídaly v jeho návrhu 4 školní etapy – mateřská (učí se mluvit), škola obecná s mateřským jazykem (dítě se učí mateřský jazyk), latinské gymnázium (dítě se učí latině, období nejtypičtější pro poznání pojetí) a akademie a nakonec studium a cestování
základní stanovisko je neustálé celoživotní zdokonalování jedince i lidstva, vždy ve vztahu k ústřednímu bodu myšlení = k Bohu