17.Zdr.pr.

− Aktivita, a to nejen ve stáří, mobilizuje psychickou i fyzickou stránku osobnosti člověka.

Fyziologické a patologické procesy stárnutí ze somatického a psychického hlediska

− Období začíná asi v 60 - 65 letech. Vymezení hranice stáří věkem je velmi problematické a je nutné mít na paměti, že jde o statistický průměr, do jehož rozptylu patří větší část populace.

− Je třeba rozlišovat stáří jako ontogenetickou etapu a stárnutí, jako pozvolný proces. Stárnutí bývá definováno jako souhrn nezvratných změn, ke kterým dochází v čase a které vedou ke smrti. Stárnutí postihuje především tělesné funkce člověka, na tělesné změny se ale váží i změny psychické.

Psychologické teorie stárnutí.

− Stárnutí je procesem regresivní změny, která nastupuje a probíhá v čase. Stárnutí začíná, je-li v průběhu života překonán nejvyšší stav psychicko-fyzické výkonnosti a objeví se regresivní změny; jde o negativní změnu životní substance. Tento proces probíhá diferencovaně, tělesné a psychické stárnutí jsou někdy shodné, jindy odlišné.

1. Degenerační teorie:

− vychází ze spojení psychického vývoje s biologickým zráním a předpokládá, že vývoj po dosažení dospělosti nepokračuje, ale že dochází postupně k úpadku, jenž se zrychluje

2. Teorie dobrého a špatného přizpůsobení

− rozlišuje přizpůsobení jako proces a jako stav

− teorie předpokládá, že „šťastný“ je synonymem pro „dobře přizpůsobený“.

3. Kognitivní teorie

a) Změny v chování staršího člověka jsou ovlivněny jeho percepcí změn kolem sebe a v sobě

b) Každou změnu ve své situaci hodnotí dospělý vzhledem k osobní závažnosti

c) Přizpůsobení na stárnutí je záležitostí vnitřních změn v poznávacím a motivačním systému jedince

4. Teorie neangažovanosti, vypadávání a uvolňování

− Úbytek aktivity a sociálních kontaktů ve stáří se považuje za dobrovolný proces distancování se jedince ze společnosti.

− Stárnoucí člověk se snaží vzdát závazků vůči společnosti a získat tím určitý odstup a novou rovnováhu.

5. Teorie aktivního stárnutí

− Zdůrazňuje, že je třeba i při stárnutí dosahovat určitého stupně aktivity dobře volenou motivací.

− S odchodem do důchodu ztrácí jedinec svou roli v povolání a tím i svou „funkční identitu“.

Fyzické znaky stárnutí

− Tělesné funkce postupně ztrácejí spolehlivost a koordinovanost, stárnutí je jakýmsi druhem přirozeného opotřebování, dochází ke změnám anatomickým a fyziologickým.

− Dochází k postupnému úbytku rychlosti a síly, zmenšuje se schopnost prodloužené svalové námahy. Kosterních svalových vláken stále ubývá, ale zvláště výrazný je účinek stárnutí u pojivové tkáně.

− Tělesná výška počíná klesat po padesátém roce, hmotnost je proměnlivým činitelem a závisí na řadě podmínek.