Kriminalistika - zkušební otázky

Vlastnosti typického pachatele určitého druhu trestných činů: různé starší kriminologické a kriminalistické školy se bez úspěchu snažily vytvořit obecný model „pachatele jako takového“; empirické výzkumy však ukazují, že je možné spíše nalézt některé společné rysy typického pachatele určitého druhu trestných činů; pro žádnou skupinu trestných činů ovšem neplatí, že všichni jejich pachatelé se vyznačují všemi shodnými rysy; každá vlastnost typického pachatele se vyskytuje v několika variantách nebo v určitém intervalu hodnot; typologie pachatelů nalézá využití při konstrukci typických vyšetřovacích verzí o pachatelích jednotlivých druhů trestných činů;

Psychologické profilování pachatele: tato metoda se nazývá také metodou „psychologického portrétu“; metoda však využívá nejen psychologické vlastnosti pachatele, nýbrž též vlastnosti biologické a sociální; metoda je použitelná v situacích, kdy dosud není znám pachatel, avšak k dispozici jsou stopy, získané např. ohledáním místa činu, které poskytují informace o pachateli; takové informace o pachateli se vyvozují zejména ze způsobu spáchání, z předpokládaných vztahů pachatele k oběti, z motivace a z dalších skutkových okolností případu, pak se lze pokusit o vytvoření hypotetického myšlenkového obrazu (profilu) pachatele; metoda profilování je využitelná pouze u omezeného okruhu deliktů a to u těchto: a)vražda, b)znásilnění, c)pohlavní zneužívání, d)žhářství, e)únosy spojené s vydíráním, f)obscénní a výhružné dopisy a telefonáty; podmínkou aplikace této metody je bohatý výskyt stop, z nichž se dá usuzovat na způsob spáchání a na motivaci. Čím více zvláštností má daný případ, tím bohatší je informační báze pro vytváření profilu pachatele (málo nadějná je aplikace této metody u většiny majetkových a drogových deliktů a v případech spolupachatelství); Profil pachatele by měl obsahovat věk, pohlaví, rodinný stav, stupeň vzdělání, inteligence, emocionalita, charakter, patologické známky chování, sexuální návyky a deviace, životní styl, sociální původ, současné postavení, zaměstnání, návyky, vzhled a upravenost zevnějšku, bydliště ve vztahu k místu činu, motiv činu, recidiva, pravděpodobnost opakování deliktu, doporučení jak přistupovat k pachateli po jeho odhalení; Má-li mít psychologický profil praktický význam pro odhalení pachatele, měl by obsahovat takové charakteristiky, které se mohou výrazně projevovat v jeho všedním životě, které jsou snadno pozorovatelné, specifické či nápadné; V budoucnu bude možné dosáhnout vyšší úspěšnosti profilování využitím technologií počítačového zpracování dat;

8)Kriminalistické učení o oběti:

Základní pojmy kriminalistické viktimologie: oběť trestného činu hraje důležitou roli v genezi a prevenci kriminality; oběť zaujímá významné právní postavení v trestním řízení, její pozici a funkci je třeba zohlednit v různých sociálních souvislostech (při jejím odškodnění, sociální rehabilitaci apod.);závažná je psychologická a zdravotní problematika oběti; pozici a funkci oběti je třeba zohlednit v různých sociálních souvislostech(při jejím odškodnění, sociální rehabilitaci, apod.); převážnou část těchto otázek zkoumán vědní obor viktimologie(součást kriminologie); v rámci kriminalistiky(pro značný význam viktimologických poznatků v procesu odhalování a vyšetřování trestných činů) se obětí zabývá kriminalistická viktimologie; pojmem oběť rozumíme v kriminalistice konkrétní fyzickou osobu, která utrpěla v souvislosti se spácháním trestného činu újmu na životě, na zdraví, na majetku, na cti či na jiných subjektivních právech; klíčovým pojmovým znakem je újma; újmou se rozumí objektivně vzniklé poškození(zhoršení stavu) oběti, vyvolané trestným činem→nezáleží na tom, zda oběť sama subjektivně pociťuje tento nevýhodný následek či nikoli, a jak se sama staví k činu a k pachateli; oběťmi jsou i osoby, které zčásti samy „spoluzavinily“ své poškození, nebo osoby, jimž TČ vyhovuje(např. konzumenti drog)→rozhodující je tedy objektivní(obecně společensky akceptované) hledisko újmy, nikoli subjektivní náhled oběti; zajímají nás újmy dvojího druhu: a)primární újma: vzniká přímo v době spáchání trestného činu či bezprostředně po něm jako přímý následek jednání pachatele (zranění, odcizení majetku…)→proces vzniku této újmy se nazývá primární viktimizace, b)sekundární újma: vzniká s časovým odstupem po dokonání deliktu jako jeho zprostředkovaný následek; někdy ji způsobují pokračující aktivity samotného pachatele, které již nelze kvalifikovat jako TČ, ale které jsou nicméně pro oběť zatěžující (např. pachatel obtěžuje oběť soustavným přemlouváním, aby nepodávala trestní oznámení); sekundární viktimizace může být vyvolána jak pachatelem, tak nevhodnou reakcí sociálního okolí oběti(častější)→vzniká tak sekundární viktimizace; velmi závažné je, když sekundární újmu způsobují také orgány činné v trestním řízení a jiné subjekty na něm zúčastněné (např. obhájci);