Úvod do kriminalistiky dílčí podpůrné texty

Relativně samostatnou částí viktimologie je kriminalistická viktimologie, zabývající se zejména vlivem oběti na způsob spáchání a způsob vyšetřování činu.

Pod pojmem oběť z kriminalistického hlediska rozumíme konkrétní fyzickou osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, nebo které byla způsobena majetková, morální nebo jiná škoda.

Za oběť je třeba považovat každou osobu, u níž škoda objektivně nastala. To, zda se daná osoba jako oběť také subjektivně cítí, není pro účely kriminalistiky relevantní (např. u trestného činu pohlavní zneužívání není rozhodující, zda poškozená dívka s činem souhlasila ani zda ho jako trestný čin pociťovala). Nastalý stav může být oběti lhostejný, nebo jí může dokonce vyhovovat.

Škoda způsobená oběti trestným činem je v podstatě dvojí povahy. Především je to škoda, která zpravidla vzniká přímo při spáchání činu nebo se spácháním bezprostředně souvisí (např. zranění způsobené pachatelem), a kterou upravuje trestní právo svými ustanoveními.

Tato primární škoda se následně po činu u oběti často umocňuje nevhodným chováním sociálního okolí, společenskými předsudky. Tím dochází k tzv. sekundární viktimizaci, tedy ke vzniku škod druhotných, které mohou mít v některých případech závažnější následky než škody způsobené vlastním trestným činem.

§ 2. Role oběti v genezi deliktu

Pro náležité objasnění určitého trestného činu hraje podstatnou roli též poznání vlivu oběti na jeho vznik a průběh.

Vždy je chováním oběti určitou měrou determinován způsob spáchání trestného činu.

Oběti se často svým neopatrným, lehkomyslným chováním či podceněním nebezpečí a rizika podílejí určitým způsobem na vzniku příležitosti ke spáchání trestného činu.

Některá jednání oběti lze označit za provokativní – např. vyzývané chování. Provokace může působit též dlouhodobě a skrytě: bezprostředním podnětem k vraždě pak může být zdánlivě naprostá maličkost.

Značný význam pro způsob spáchání trestných činů, zejména násilných, mají vztahy mezi obětí a pachatelem.

Pachatel může svých znalostí o zvycích a chování oběti využít při volbě místa, času a způsobu spáchání.

V některých případech je naproti tomu blízký vztah k oběti pro pachatele nevýhodný, neboť oběť či její okolí ho mohou snáze identifikovat. Znalost pachatele se pak může stát nebezpečnou i pro oběť samou.

V průběhu činu může mít chování oběti v konkrétní situaci zmírňující, tlumící účinek (pláč oběti, jednoduchá obrana), nebo naopak povzbuzující (jako reakci na obranu oběti pachatel vystupňuje útok).

Kriminalistika si všímá též chování oběti a pachatele po činu. Obecně by se očekávalo, že oběť za žádných okolností nezůstane s pachatelem déle, než bude bezpodmínečně nutné. Psychické či fyzické zdeptání, strach, způsobují, že oběť nezřídka zůstává s pachatelem i po spáchání trestného činu.