Geodezie (3) - Měření výškopisu, Geodetické výpočty, Vytyčovací práce, Výpočet výměr

 Na konci měření na každém stanovisku je třeba, aby se laťař postavil na výchozí 

orientační bod a měřič zkontroloval především vodorovný úhel (neměl by se lišit o více jak 
0,02g). Nejlépe je, aby zapisovatel napsal tento bod ještě jednou za poslední podrobný bod. 
 

Orientace by se především kvůli určení indexové chyby měla provádět v obou 

polohách dalekohledu, nebo je nutné indexovou chybu každý den znovu zjistit. 

Vzhledem k tomu, že délky jsou měřeny ryskovým (nitkovým) dálkoměrem, neměla 

by největší vzdálenost od teodolitu překročit 150 m, což limituje vzdálenost stanovisek 
měření od  sebe. Síť  měřických bodů, na rozdíl od metody přesné tachymetrie, je třeba 
vybudovat hustší. 
 

Výpočet souřadnic podrobných bodů bude rozdílný v případě, že použijeme k vynášení bodů 
polární polo- či celokruhový transportér. V tom případě stačí ze vzorce D = k . l . sin2 z (viz 
obr. 2.5) vypočíst vodorovnou vzdálenost D a vynášet pouze polární souřadnice. 
 
 

Pokud je využit pro vynášení bodů plotr, je třeba určit jednotné ortogonální souřadnice 

všech bodů výpočtem na počítači. 
 

Při ručním vynášení i při automatizované formě vynášení bodů na plotru jsou 

výsledkem podrobné body (polohové i výškové) opatřené kótou představující zbytkovou 
hodnotu nadmořské výšky. V nezpevněných místech jsou kóty udávány na decimetry, na 
zpevněném terénu (živice, beton) na centimetry. Desetinná tečka představuje zároveň polohu 
bodu. 
 
 

Při ručním zpracování provedeme pospojování polohopisných čar  černou tuší. Při 

automatizovaném zpracování využijeme geodetický software (např. KOKEŠ). Následuje 
konstrukce vrstevnic, tak jak byla popsána v kapitole 8.1.3. 
 
 Opět je třeba zdůraznit, že bez kvalitně provedeného tachymetrického polního náčrtu, 
který musí bezpodmínečně zachycovat nejen polohopisné prvky, ale i výškopis (viz kapitola 
8.1.2), nelze dosáhnout při tvorbě vrstevnic dobrého výsledku. 
 
 
8.2.2     Plošná nivelace 
 Patří mezi podrobné mapovací výškopisné metody. Používá se v plochém, nepříliš 
svažitém  a členitém terénu se zpevněným povrchem (zpravidla v zastavěném intravilánu). 
Protože, na rozdíl od tachymetrické metody, lze touto metodou určit pouze nadmořské výšky 

93

podrobných bodů, je základní podmínkou pro její použití předchozí polohové zaměření a 
zobrazení většiny podrobných výškových bodů.