Politologie-zkouska

Tolerance

Konstitucionalismus

Individualismus

Rozumnost

Proudy liberalismu

• Klasický liberalismus 19. st. – tzv. „manchesterský liberalismus“. Stát vnímán jako nutné zlo. A. Smith – zdrojem ekonomického růstu je svobodná lidská práce, konkurence a tržní mechanismsu, trh musí být oproštěn od státních zásahů – jde o tzv. doktrínu laissez-faire. Plodil značné asociální dopady, i díky nim se rozvíjí:

• Sociální liberalismus – John Rawls – připouští mírné zásahy státu včetně redistribuce; existují zla, proti kterým nemůže bojovat jedinec, ale stát (nemoci); důraz na pozitivní svobodu

• Neoliberalismus – návrat k původnímu liberalismus, odmítání státních zásahů, částečné propojení s konzervatismem; R. Nozick, A. F. von Hayek

Konzervatismus

• Vznik prvních konzervativních děl na přelomu 18. a 19. st., většinou v reakci na francouzskou revoluci, impulsem byly společenské, politické a sociální změny, které ničily tradiční řád – první konzervativní díla tedy reagovala na borcení starých pořádků. Vznik také jako protiklad na myšlenky liberalismu a socialismu.

• Joseph de Maistre – francouzská revoluce je božím trestem za osvícenské myšlenky

• Za zakladatele klasického konzervatismu považován Edmund Burke („Úvahy o revoluci ve Francii“). Druhou větví byl autoritářský konzervatismus (J. de Maistre), který se rozvíjel zejména v kontinentální Evropě (Francie, Německo). V závěru 20. století pak tzv. nová pravice (neoliberalismus, neokonzervatismus) – propojení liberálních a konzervativních myšlenek. Někteří moderní konzervativci (E. Voegelin, R. Scruton) toto propojení ale odmítají.

Základní principy

• Tradice a rozvážný přístup ke změnám – Vyplývá již z etymologického významu slova konzervatismus – důraz na tradici je nejvíce sdílený princip konzervativních proudů, je třeba udržet tradice, hodnoty a zavedený řád. Pokud se dějí změny, musí být rozvážné a postupné – odpor k revolučním změnám. V tradici se doráží moudrost a odkaz předků.

• Autorita doplněná řádem a zákonem – Autorita založena na víře v transcendentní řád a přirozený zákon, autorita je důležitá, jelikož dováže vést společnost, proto je uplatňována shora. Roli autority sehrává též náboženství a mravnost. Podle Burka je náboženství základem společnosti.

• Hierarchie, potřeba vrstev a tříd ve společnosti – Má-li společnost dobře fungovat, musí být rozdělena do tříd. Klasičtí konzervativci znávají rovnost před Bohem a rovnost před právem, odmítnutí rovnosti postavení, odstupňování postavení mezi jednotlivci je přirozeným jevem (vztah rodiče – dítě, učitelé – žáci).

Socialismus

• Spíše než jednotné učení představuje socialismus komplex navzájem propojených argumentací. Jde o jakousi „politickou a ekonomickou koncepci vedenou ideálem spravedlnosti a bratrství“. Jednotlivé směry spojuje především důraz na společnost namísto individua. Socialistické proudy nejsou jednotné z hlediska cílů ani z hlediska prostředků, které mají vést k jejich dosažní.

• První socialisté (utopičtí socialisté – R. Owen, Ch. Fourier) v 19. století volali po změně průmyslového kapitalismu, jako alternativu stavěli komuny založené na lásce a spolupráci. Se složitější teorií přišli Marx a Engels, kteří chtěli kapitalismu svrhnout pomocí revoluce.

• Na tehdejší teorie měla vliv situace dělnictva – jak ta se měnila, měnily se i socialistické přístupy. Vedle radikálního proudu (komunisté) pak vznikl umírněný proud, který revoluci odmítal a požadoval postupné změny za pomoci voleb (socialisté, sociální demokracie – např. Eduard Bernstein). V závěru 20. století se přidávají další koncepty (např. třetí cesta).