Průvodce psychologií osobnosti a sociální psychologií 2

13.3 PTSP- posttraumatická stresová porucha /Katastrofický syndrom/

„Události, které způsobují duševní poruchy, nejsou ničím novým. Od počátku dějin máme záznamy o masových tragédiích jako jsou války a přírodní katastrofy. Po staletí je známo, že po nich může dojít ke změně chování, trvající několik měsíců i let”, píše K. M. Porterfieldová /1998/, v drobné příručce, určené pro informaci i pomoc lidem, kteří PTSP trpí. Považuji za nutné, vzhledem k současné mezinárodní situaci, s tímto problémem studenty seznámit podrobněji, protože i u odborníků dlouho přetrvával názor, že lidé, kteří po těžkém emočním šoku reagují poněkud odlišně než je obvyklé, jsou nenormální nebo duševně nemocní.

Zatímco bezprostřední reakce lidí na traumatické události se velmi liší /v závislosti na druhu a závažnosti katastrofy a míře její neočekávatelnosti/, obecný vzorec chování - katastrofický syndrom je u všech stejný.”/Atkinsonová, 1995, str. 588 /.

Zpočátku jsou oběti ohromeny, omráčeny a zdá se, že si neuvědomují svoje zranění nebo nebezpečí. Někteří mohou i zmateně bloudit sem tam a vystavovat se riziku dalšího zranění, např. bloudí mezi poškozenými budovami, které se mohou každou chvíli zřítit a zjevně si toto nebezpečí neuvědomují.Tato fáze je vystřídána stadiem pasivity, oběti jsou neschopné sami začít něco dělat, ale snadno následují druhé. Např. žena, která přežila násilné přepadení nemusí být několik dní schopna myslet na to, aby si obstarala jídlo, ale když jí zatelefonuje přítelkyně, vyhoví jejímu naléhání a dojde si nakoupit. Velmi dlouho přetrvává třetí stadium, kdy tito začínají pociťovat úzkost a obavy, obtížně se soustřeďují a stále znovu vyprávějí, jak došlo ke katastrofě. Někteří mají potíže mnoho let nebo i celoživotně, prožívají záchvaty úzkostí až panické stavy, někdy bez zjevných vnějších příčin.

Uvádí se, že jen kolem 15% přeživších přímých účastníků katastrof se dokáže aktivovat a v situaci ohrožení racionálně jednat /zorganizovat pomoc, utíkat k otevřenému východu/, kolem 70% lidí není schopno samostatně jednat účelně, vystavují se nebezpečí, ale jsou schopni podřídit se vedení třeba záchranářů a dostat se do bezpečí, nebo i s nimi pomáhat a postupně u nich reakce na prožitou katastrofu odezní /viz. schéma GAS/. U asi 15% jedinců dochází k PTSP. Lze rozlišit tři skupiny příznaků:

§ vtíravé příznaky-pocity opakovaného prožívání traumatické události

§ únikové příznaky-vyhýbání se všemu, co by mohlo vyprovokovat vzpomínky na trauma, předmětům a záležitostem s ním spojeným, ale i pocitům. Potlačení vzpomínek může mít až ráz stresem navozené amnézie na události.

§ nadměrné vzrušení-postižený je stále jakoby citově i tělesně připraven, že ho postihne další trauma /hyperarousal/