Paní_z_moře_-_INSCENACNI-VERZE-26.1.

E L I DA Jak jsi na tohle teď přišel?

WA N G E L Ta vzpomínková slavnost, víš, jak děti... Viděla jsi ve mně něco 

jako spoluviníka... – vzpomínky není tak snadné vymazat. Aspoň já to nesvedu. 

Prostě nejsem ten typ.

E L I DA To já vím. Dobře to vím.

WA N G E L Tobě to připadá, skoro jako by matka děvčat byla ještě naživu. 

Jako by tady byla neviditelná mezi námi. Myslíš si, že jsem v duši rozpolcený, 

25 

půlka že patří tobě a půlka jí. A ta představa tě uráží. Vidíš v našem vztahu něco 

jakoby nemravného. A proto už se mnou nemůžeš – nebo nechceš žít jako žena.

E L I DA Tohle všechno ty jsi viděl? Tohle všechno ty jsi prohlédl?

WA N G E L Ano. Až na dno.

E L I DA Až na dno, říkáš. 

WA N G E L Eli, miláčku, vždyť já vím až moc dobře, že je tu ještě něco 

jiného, nejenom tohle.

E L I DA Ty víš, že je tu ještě něco jiného? (přestane na chvíli krájet)

WA N G E L Nesnášíš tady to prostředí.  

ELIDA Ano, to máš úplně pravdu. Ve dne v noci, v zimě v létě mě pronásleduje 

–  stesk po moři. (vybuchne)

WA N G E L (rozhrne závěs, do ložnice) Vždyť já vím, miláčku. A proto se 

taky chudinka nemocné děťátko vrátí zase domů.

E L I DA Jak to myslíš?

WA N G E L Prostě se přestěhujeme.

E L I DA  Přestěhujeme!

WA N G E L Ano. Někam k otevřenému moři – (napodobí zvuk delfína) 

někam, kde se budeš cítit opravdu doma.

E L I DA  (jde k Wangelovi) Ty bys nemohl být šťastný nikde jinde než tady.

WA N G E L Však ono už to nějak dopadne. A kromě toho – myslíš snad, že