Otázky ke zkoušce

Nejednalo se však o konstitucionalismus v právem slova smyslu, jelikož hlavním držitelem moci byl monarcha, chybělo ústavní soudnictví, katalog základních práv atd. Nakonec byla ústava pozastavena
(20. 9. 1865) a císař až do vydání prosincové ústavy vládl za pomoci nařízení. Uhersko odmítlo již únorovou ústavu, proto se zde až do vyrovnání vládlo absolutisticky. Nakonec roku 1867 došlo k vyrovnání a vznikla dualistická Rakousko-uherská monarchie. Prosincová ústava 1867 je ovšem již zcela zásadním průlomem v oblasti demokratizace mnohonárodnostní monarchie, začíná jí ovšem i proces štěpení státu, nejprve dualismem v rámci rakousko – uherského vyrovnání 1867, o kterém se někdy hovoří jako o „zdvojeném centralismu“. Říše se rozdělila na Předlitavsko (Rakousko, České země…) a Zalitavsko (Maďarsko, Slovensko…). Obě části říše spojovala osoba panovníka a společná ministerstva obrany, financí a zahraničních věcí.

Říšská rada je již oficiálně parlamentem, který schvaloval zákony, daně i počet branců, dohlíží na činnost vlády. Skládala se z Panské sněmovny, která byla obdobná Panské sněmovně únorového patentu a Poslanecké sněmovny, která vznikla z užší sněmovny únorového patentu. Občanská práva a svobody jsou rozšířeny a zakotveny v ústavě (rovnost před zákonem, nedotknutelnost majetku, volnost pohybu, svoboda shromažďování, slova, vyznání atd.) Byla vyhlášena nezávislost soudců, ruší se dohled církve nad školami, je zavedena povinná osmiletá školní docházka. Císař ovšem požívá stále ještě rozsáhlé pravomoci, nicméně říšská rada již přebrala část jeho bývalých kompetencí.

4. Vznik a vývoj stranického systému v českých zemích před první světovou válkou.

Politické strany nebyly ústavně-právním systémem monarchie fakticky zakotveny. Jednalo se tedy o honorační strany. Určitou oporu stranám poskytoval shromažďovací zákon z roku 1867. Za vůbec první honorační strany jsou považovány Národní strana (staročeši), Národní strana svobodomyslná (mladočeši) a Strana práva. Teprve rozšiřování práva na konci 19. století umožnilo vznik masových stran. Strany se snažily své voliče zaujmout prostřednictvím vzdělávacích spolků, tělovýchovných spolků, spotřebních družstev atd.

Nejen v českých zemích habsburské monarchie se „stranotvorným“ principem stala orientace národní a až sekundárně orientace ideová. Zároveň s postupnou větší demokratizací společnosti a se zvyšujícím se občanskou participací na společenském dění mění svou tvář i politické strany. Dochází k velkému prorůstání politických stran i nepolitickými sférami společnosti. Dělícími čarami mezi jednotlivými stranami se stávají ani ne tak volební programy - které byly značně všezahrnující a všeslibující – jako spíše konkrétní sněmovní politika, koaliční vazby a příslušnost k určitému sociálně-morálnímu společenskému milieu. Po národní politické diferenciaci získává postupně na významu politické vymezování sociální, církevní a geografické (město-venkov). Ve vnitrostranických záležitostech mělo rozhodující roli ústředí politické strany, které určovalo konkrétní politiku strany více než jednotlivé sjezdy. Velmi významná byla tradičně i role stranických důvěrníků a poslanců stran. V českých zemích došlo k postupné krystalizaci politických stran na 5 uskupení (táborů):