Psychologie - starší varianta 2010

Bylo provedeno řada výzkumů. Např. lidé sledovali kreslené filmy s tužkou v puse, což jim znemožňovalo měnit výraz obličeje. Polovina přidržovala tužku našpulenými rty, druhá polovina ji svírala mezi zuby, čímž vznikl výraz obličeje podobající se úsměvu. Jedinci, kteří drželi tužku mezi zuby („usmívali se“) pak hodnotili jako veselejší než druhá polovina.

Závěr: Obličejová zpětná vazby opravdu ovlivňuje naše citové prožívání i tělesný stav – přispívá ke zvýšení intenzity a kvality citových prožitků, není však primárně příčinou jejich vzniku.

2. Kognitivní teorie emocí

• hledají odpověď na otázku, zda myšlení ovlivňuje citové prožívání

• k rozvoji kogn. zeorií emocí přispěla psycholožka českého původu Magda Arnoldová – na vzniku citových prožitků se podílí kognitivní interpretace smyslových podnětů přicházejících do mozkové kůry

• ABC teorie Alberta Ellise

• Její podstatu vyjadřuje myšlenka římského stoického filosofa Epikteta: „Člověka neznepokojují věci samy o sobě, ale jeho mínění o nich.“

A značí aktivizující události (např. rozchod s partnerem)

B systém postojů a přesvědčení

C emoční důsledky

• Přesvědčení provázející aktivizující událost mohou být racionální (rozchod byl nešťastný a zbytečný) nebo iracionální (nemohu bez něj žít). Iracionální přesvědčení se rozhodujícím způsobem podílejí na formování intenzivních negativních emocí, které narušují citovou rovnováhu.

• Teorie kognitivních hodnocení Richarda Lazaruse

• Emoční vzrušení vzniká na základě subjektivného posouzení vnějších podnětů, které probíhá ve dvou etapách

1. primární hodnocení – jedinec si klade otázky typu: „Je vše v pořádku?“

   • výsledek hodnocení může být neutrální, pozitivní, negativní

   • navazuje vyrovnávací, zvládací strategie

2. sekundární hodnocení – jaké konkrétní postupy jsou k dispozici, aby situaci zvládl

   • Atribuční teorie emocí Bernarda Weinera

   • Na formování emocí se podílejí atribuční – kognitivní procesy

   • Počáteční bezděčná reakce na emocionální podnět se týká toho, zda je příjemný či nepříjemný, dobrý či špatný

3. Evoluční teorie emocí

Teorie Roberta Plutchika

- chápe emoce jako vrozené funkce, které jsou důležité pro přežití, tj. adaptaci. Jsou vyvolávány podněty, které jsou ze subjektivního hlediska hodnoceny jako významné. Určil 8 základních emocí (radost, souhlas, strach, překvapení, smutek, odpor, vztek a očekávání), které jsou vrozenou, automatickou odezvou na opakující se životně důležité situace. Tyto emoce, které se vyvinuly v procesu evoluce, lidem pomáhají tyto situace zvládnout a přizpůsobit se požadavkům okolního prostředí.

Tato teorie byla kritizována – pro zvířata se zdá být příliš složitá a pro člověka je zase příliš jednoduchá. I přes kritické výhrady však lze najít mnoho dobrých „evolučních“ důvodů pro existenci emocí. Např. vztek, hněv člověka připravuje k boji, strach jej připravuje k útěku, odpor chrání jedince před škodlivými látkami. Vášnivá láska je impulsem k reprodukčnímu chování atd.