SZZ Psychologie

86 

V extrémních případech usilují o téměř naprostou podrobenost dítěte vůči své autoritě a to z přesvědčení, že je potřeba 
dítě „zlomit“ („Stromek se musí ohýbat, dokud je malý.“; „Škoda rány, která padne vedle.“) 

Příčiny takového jednání: - podvědomá aplikace vlastní přísné výchovy svých rodičů 

                                          - přesunutá agrese 

                                          - nedostatek lásky k dítěti 

Autoritativní přístup má řadu projevů na škále od „přehnané péče“ („Jenom já dobře vím, co je pro tebe dobré a  ať 
tě  ani  nenapadne  to  odmítat!“)    až  po  stálé  nevraživé  obviňování  dítěte  („Tak  cos  zase  natropil,  přiznej  se,  já  ti 
ukážu!“) 

Důsledkem  jsou  především  neurastenické  potíže  dětí,  narušení  vývoje  osobnosti.  Disciplína  blokuje  formování 
vlastních názorů, rozvoj nezávislosti, snižuje sebejistotu a sebeúctu, brzdí utváření schopnosti samostatně rozhodovat. 
Nedůvěřivá a napjatý vztah se pak navíc přenáší i do ostatních postojů a kontaktů s lidmi. Nemožnost získání lásky 
dospělého oslabuje také ochotu k poslušnosti a může vést až ke kázeňským přestupkům. 

Autoritativní výchova může mít dvojí dopad: 

1) dítě se trpně podrobí – konformní poslušnost je obvyklejší, tyto děti bývají plaché, přecitlivělé, nesmělé, nervózní 

2)  dítě  vzdoruje  –  je  častější  u  těch,  kteří  chápou  přísnost  jako  výraz  „nelásky“  rodičů  (děti,  které  poznaly  nebo 
zažívají např. shovívavost babičky).