SZZ Psychologie

Rozlišujeme morálku: 

a)  subjektivní – vnitřně zastávané osobní zásady a principy chováníb)  objektivní – postoje a chování obecně kladně hodnocené kulturní skupinou, k níž jedinec patří 

morální normy a hodnoty – jsou ponejvíce naučené struktury, které si malé děti osvojují nejprve od rodičů, později 
od učitelů, vrstevníků, sdělovacích prostředků a společnosti obecně 

svědomí – vnitřní subsystém morální sebekontroly a autoregulace, jakýsi „vnitřní hlas“, který říká, co je dobře a co 
špatně.  Svědomí  přináší  člověku  uspokojení,  když  jednal  ve  shodě  s morálními  zásadami,  a  naopak  mu  působí 
výčitky, když tyto zásady porušil. 

Vývoj morálního usuzování 

-  J.  Piaget,  zdůraznil  příbuznost  vývoje  intelektového  a  morálního.  Dle  něj  má  zvláště  velký  význam,  když  dítě 
dosáhne  schopnosti  decentrace,  tj.  dokáže  se  podívat  na  skutečnost  z jiného  než  vlastního  hlediska.  Začíná  si  tak 
uvědomovat, že lidé mohou mít různé  názory, dokáže se dívat na  svět očima někoho jiného. Schopnosti decentrace 
dítě dosahuje mezi 6. a 8. rokem. 

1.  Heteronomní  morálka  –  v období  předškolního  věku  a  při  vstupu  do  školy.  Je  určována  příkazy  a  zákazy 
dospělých (rodičů, později učitelů), kteří určují co je správné a co je špatné. Jednání, které autority schvalují je dítětem 
hodnoceno jako „dobré“, pokud je jimi zakazováno, dítě je hodnotí jako „špatné“. 

53 

2.  Autonomní  morálka  –  kolem  8  let  se  dítě  dostává  na  tuto  úroveň.  Dítě  uznává  určité  jednání  za  správné  či 
nesprávné samo o sobě, bez ohledu na příkaz či názor autority dospělého. Dítě má však  stanoveny zásady, jež platí 
stejně pro všechny a za všech okolností.