římské právo otázky ke zkoušce

Pandektní systém soukromého práva

Tvoří jej pětičlenné schéma: obecná část, právo věcné, obligační, rodinné a dědické.

Tři důležité body:

-obecná část - rozplynulo se v ní i právo osob; pojem objektivního a subjektivního práva, teorie právního jednání, ochrana práv, uplatnění, promlčení

-odlišení věcných práv od obligací

-postavení rodinného a dědického práva - rodina stojí mezi jednotlivcem a státem, rodinné právo odděleno od práva osob; dědické právo poprvé samostatně, je absolutní, ale nazírá se na něj jinak než na ostatní věcná práva

Představitelé německé pandektistiky

Friedrich Carl von Savigny (1779-1861)

Georg Friedrich Puchta (1798-1846) - zakladatel pojmové jurisprudence pandektistiky

Bernhard Windscheid (1817-1892) - podílel se na přípravě německého zákoníku

Rudolf von Jhering (1818-1892) - zpočátku pozitivista (pandektista), poté obrat k sociologickému směru, účelu práva

Theodor Mommsen

Samuel Stryk

Benedict Carpzow

Ulrich Zasius

Samuel Puffendorf

Georg Adam Struve, Johannes Schilter, Johann Brunnemann, Wolfgang Adam Lauterbach a další.

Nizozemí

K rozvoji recepce v Nizozemí dochází od konce 16. století(v průběhu revoluce). Recepce trvala do 18. století. V důsledku pronásledování hugenotů(po bartolomějské noci=Massacre de la Saint-Barthélemy z 23. na 24.8. 1572) uprchla spousta významných francouzských právníků do Nizozemí. Nizozemí bylo součástí římsko-německé říše, ale v 1. polovině 15. století připadlo španělským Habsburkům. Vyostřené vztahy mezi protestantskou šlechtou bohatého Nizozemí a bigotními katolickými panovníky (zejména Filip II.) vedly ke vzniku revoluce. Centrem studia ŘP se stala univerzita v Leydenu založená v roce 1575. Na této univerzitě se rozvinul směr tzv. nizozemské školy=škola elegantní jurisprudence. Byla to historicko-kritická metoda se skvělým systémem a vytříbeným literárním stylem. Navazuje na historicko-kritické metody užívané francouzskou školou, ale je sblížena také s usus modernem, tedy s německou právní vědou Její představitelé přihlíželi i k potřebám právní praxe, inspirovali německé právníky. Výsledky této školy se uplatnily i v koloniích jako Roman-Dutch law(Srí Lanka, JAR, Guyana). Roman-Dutch law je dodnes v těcto zemích základem právního řádu.

Představitelé:

Johannes de Voet

Gerhard Noodt

Donellus

Gabriel van den Muyden, Arnold Vinnius

Velká Británie

Starověké římské právo zde působilo přímo, neboť VB byla pod nadvládou Říma. Vliv školy italských glosátorů překračoval i hranice Apeninského poloostrova(tzv. zaalpští doktoři-např. Vacarius viz dále). V 1. polovině 12. století na univerzitě v Oxfordu působil glosátor Vaccarius z Oxfordu(žák boloňských učenců). Vytvořil dílo s názvem Liber pauperum neboli kniha chudých/pro chudé – stručný a srozumitelný výklad ŘP pro studenty. Pronikání římského práva do Anglie naráželo na odpor-Vacariovi byla králem roku 1151 zakázána výuka, podobným opatřením bylo usnesení sněmu v Mertonu (1236) - Nolumus leges Angliae mutari - nepřejeme si, aby bylo anglické právo měněno - což se dalo chápat jako opatření proti římskému právu, a tak následoval velký rozvoj domácího práva. V 16. a 17. století znovu příznivá situace pro recepci(panovníci prosazovali ŘP pro posílení moci). Konec nadějí na recepci ŘP přichází s anglickou revolucí.