římské právo otázky ke zkoušce

Učebnice práva, která měla být úvodem ke studiu Digest. Obsahovala výklady o základních pojmech a principech práva. Učebnice měla vyrůstat ze zkušeností především Gaiových ¸¸Institucí´´ a ¸¸Každodenních případů´´. Učebnice práva se skládá ze 4 knih(o osobách, o věcech 2 knihy, o soudním řízení); forma stejná jako Gaiova Učebnice

534 Codex Iustinianeus repetitae praelectionis

Revidoval Kodex vydaný roku 529, zapracovával také císařsjá rozhodnutí a harmonizoval Kodex s Digesty a Institucemi. Skládá se z 12 knih, ty jsou tvořeny tituly, jež jsou tvořeny konstitucemi.

Novellae leges post codicem=Justiniánské novely byly přidány až později. Byly psány většinou řecky. Jde o jednotlivé zákony, které císař vydával po vydání Kodexu a které sám nenechal oficiálně sebrat do žádné sbírky. Zásadní význam mají novely k dědickému a rodinnému právu(viz ot. č. 24). Mají derogační účinky k Digestům a Kodexu.

CIC původně platí vedle nepsaného feudálního práva subsidiárně(podpůrně), získává ale na významu(místní právo nedokonalé).Císař Justinián(527-565) zavádí caesaropapismus – návaznost na pozdní Řím, císař=pontifex maximus=nejvyšší kněz; spojení císaře a nejvyššího kněze v jedné osobě. Oficiální vírou bylo ortodoxní křesťanství, typický je boj proti herezím/ariánství(kacířům).

Itálie

Když středověk znovu objevil římské právo, bylo právem mrtvým-jistá omezená znalost a určité vědomí přežily, ale na kontinuitu pomýšlet nemůžeme. Na přelomu 11.-12. století došlo v italské Boloni k zásadnímu převratu, protože vznikla nová právní věda inspirovaná římskoprávními prameny spojená s obnovou římskoprávního dědictví.

Tento vývoj je tedy spojen s boloňskou univerzitou, která patří k nejstarším v Evropě. Vzniká zde první římskoprávní škola, kterou označujeme jako škola glosátorů; její příslušníci se zabývali římskoprávními texty a výsledky svých úvah vyjadřovali stručnými poznámkami(=glosy), které byly buď vpisovány mezi řádky nebo na okraj(poznámky, postřehy, které odkazovaly na jiné místo Digest, ale obsahovaly i původní právní myšlenku). Středověká glosa byla výsledkem tvořivého myšlení, tvůrčím činem. Cílem glosátorů bylo proniknout do glosovaného textu, dokonale mu porozumět a zprostředkovat své poznatky dalším čtenářům. Glosování nebylo jediným projevem této školy, dále vytvořili summy(pojednání shrnující obsah nějakého díla), které byly srovnatelné s díly vědecké literatury. Interpretovali CIC bez nutnosti znalostí platného práva. Jejich zásluhou je sjednocení rukopisů justiniánské kodifikace a vytvoření tzv. vulgátního textu. Glosátoři byli prvými skutečnými právníky evropských dějin. Zakladatelem školy glosátorů byl Irnerius; mezi další představitele patřili Bulgarus, Martinus, Jakobus, Hugo. Vyvrcholení školy glosátorů spadá na přelom 12.-13. století a v čele stojí Chi non ha Azzo. Závěrečné vyznění školy glosátorů je asi v polovině 13. století, kdy je vynikající osobností Odofredus. Vliv školy glosátorů překračoval i hranice Apeninského poloostrova(tzv. zaalpští doktoři)-ve vzdáleném anglickém Oxfordu působil Vaccarius. V Anglii se ale brzy vytvořila skupina profesionálních znalců domácího práva, kterým se podařilo římskoprávní vlivy potlačit. Glosátorské škole se podařilo položit základy novodobé právní vědy. Završením jejich práce se stala Glosa ordinaria=uspořádání všech glos.