římské právo otázky ke zkoušce

b) dvoustranné(bilaterální)

Dvoustranné kontrakty se dělí na:

ba) rovné(aequální)=synallagmatické=synallagmata

Dvoustranné rovné kontrakty se vyznačovaly tím, že práva a povinnosti byly rovnoměrně rozloženy na obou stranách. Každá strana má práva i povinnosti(×jednostranné kontrakty).

Z každého kontraktu vznikají 2 žaloby(actio directa, actio contraria)-actiones bonae fidei. Řadíme sem konsensuální kontrakty(kromě mandata), dále pak reálné kontrakty nepojmenované.

bb) nerovné(inaequální)

U nerovných smluv má jedna strana právo, druhá pak povinnost. Z nerovných smluv vznikají 2 žaloby:actio directa a actio contraria. Actio directa má věřitel(aulus agerius-AA) vždy, actio contraria má dlužník(numerius negidius-NN) jen za určitých okolností. Řadíme sem všechny reálné kontrakty, ale kromě zápůjčky-mutua(mutuum je jednostranný kontrakt!!!), dále pak mandatum(smlouva příkazní).

Podmínky pro uzavření smlouvy

Obě smluvní strany musí mít způsobilost k právnímu jednání a způsobilost k právům a povinnostem(osoby alieni iuris-osoby cizímu právu podřízené nabývaly pro majitele moci nad nimi). Oferta(nabídka) a akceptace(její přijetí) se od sebe nesmí odlišovat v podstatných bodech. Pacta sunt servanda=Úmluvy se musí dodržovat.

Plnění smlouvy:

-musí být objektivně, právně i fakticky možné(Impossibilium nulla est obligatio.)

-nesmí být contra legem(nesmí být v rozporu se zákonem)

-nesmí být namířeno proti dobrým mravům(contra bonos mores)

-je-li nemravný sám předmět plnění, je smlouva neplatná, je-li nemravná jenom kauza, je smlouva naříkatelná

-nesmí obcházet zákon(nesmí být in fraudem legis)

-musí být určité, resp. objektivně určitelné

-musí být ocenitelné v penězích

Otázka č.11 Recepce římského práva

Recepce římského práva znamená přenos normativního obsahu, převzetí práva, kdy je celý systém nezměněného římského práva přenesen na území určitého státu a nahrazuje dosavadní právní řád. O recepci římského práva jako takového můžeme mluvit hlavně ve spojitosti s Německem a střední Evropou. V Itálii a jižní Francii jde spíše o tradici v užívání - jde spíše římskoprávní tradici. Recepce není však pouhé přejímání římskoprávních pramenů a jejich aplikace na nové poměry - římské právo bylo podnětem k rozvoji nového právního myšlení, pomáhalo vytvářet nové právně teoretické a právně technické pojmy. Od recepce je zapotřeí odlišovat pojem romanizace, kdy právní řád určitého státu je římským právem pouze ovlivněn a jsou přeneseny jen některé instituty, ne celý právní řád!!! Římské právo ve své původní podobě nebylo v praxi použitelné a navíc přicházelo na území, která se již dříve nacházela přinejmenším pod jeho vlivem. Po staletí probíhající proces po celé Evropě je tedy pojem recepce římského práva nepřesný a mluvíme v této souvislosti spíše o znovuobjevení římského práva. Nyní se zaměříme na recepci v jednotlivých zemích.