římské právo otázky ke zkoušce

Na sklonku 12. století se v papežském táboře objevuje názor, že římské právo platí, ne však z projevené vůle císařovy, ale proto, že bylo aprobováno církví a potvrzeno papežem. Křesťanská církev byla dobře propracovanou organizační soustavou, jejíž právotvorná činnost byla také bohatá(kanonické právo-Corpus Iuris Canonici). Církevní soudy rozhodovaly velké množství sporů, které měly civilistickou povahu(manželství, dědické spory apod.). Římskokanonický proces měl ucelenou soustavu procesních zásad. Svoji podobu získal již ve 12.-13. století, kdy vzniká základní dílo středověké procesní literatury: spis Speculum iudiciale od Viléma Durantise. Tento spis měl vliv zejména na vznik procesu obecného práva. Římské právo bylo uplatňováno tam, kde právo kanonické z nějakých důvodů selhávalo, proto vznikla tak subsidiarita římského práva v poměru k právu kanonickému. Soužití církve s římským právem zasahovalo celou Evropu. Papež Honorius III. zakázal studovat kněžím římské právo na pařížské univerzitě bullou Super speculam roku 1219. Jeho cílem bylo zabránit tomu, aby kněží činní v duchovní správě nezanedbávali svoje povinnosti dlouhodobým pobytem na univerzitě. Představitelé církevněprávní vědy pracovali podobnými pracovními metodami jako glosátoři. I přes jasné shody současníci kanonické a římské právo odlišovali. Středověk tedy znal dvojí právní vědu a dvojí právo: církevní kanonické a římské(civilní).

Druhá středověká římskoprávní škola nemá jednotné označení. Původní název byl postglosátoři, který však má věcně prázdný obsah, proto se objevují názvy: komentátoři(tento název ukazuje změněný způsob práce) a konsiliátoři(tento název ukazuje spojení s praxí-consilia jsou právnické posudky). Nejvíce vžitý je název komentátoři. Jejich pracovní metoda byla pokročilejší. Obsah pramenů začali vykládat neboli komentovat. Komentovaný text se neopakuje, proto se u čtenáře předpokládá jeho dokonalá znalost. Působili na konci 13. století. Komentátoři začali budovat vědu tak, jak ji známe dnes, tedy jako vědu opřenou o systematické obecné pojmy. Z příslušníků této školy se stávaly právnické autority. Prostředkem k tomu byly i posudky týkající se rozmanitých právnických problémů. Vycházeli z přesvědčení, že je sice třeba přihlížet k místnímu statutárnímu právu, ale že římské právo je vždy po ruce, jakmile tento lokální právní řád je neaplikovatelný. Postupně začalo být toto pravidlo používáno obráceně a římské právo bylo často na prvém místě. Komentátoři položili základy právní vědy, která se stala velmi brzy záležitostí celoevropskou-začali budovat vědu tak, že jejím rozhodujícím výrazovým prostředkem se stávaly pojmy odvozené ze studovaných textů-právní věda se stala pojmovou právní vědou. Komentátoři byli dovršitelé římskoprávní vzdělanosti ve středověku, jejich dílo ovlivnilo právní vývoj v Evropě. Na rozdíl od glosátorů se nevěnovali jen římskému právu, ale i právu, které tehdy v Itálii skutečně platilo a kanonickému právu. Byli to zakladatelé nauky o podpůrné platnosti římského práva jako práva obecného. Položili také základy kolizních norem - zejména při tržních vztazích mohlo docházet ke kolizi dvou statutárních práv. Podařilo se jim dovršit zakladatelské dílo novodobé právní vědy-vytvořili spojovací článek mezi obsahem římskoprávních pramenů a potřebami soudobého právního života. Mezi nejvýznamnější osobnosti mezi komentátory patřily: Cinus z Pistoje, Bartolus de Saxoferrato(1314-1357)-hlava školy a její prvořadá osobnost, Baldus de Ubaldis(žák, Bartoluse, ale i názorový protichůdce), Paulus de Castro, Durantis a Jason de Mayno.