římské právo otázky ke zkoušce

Nejdůležitější součástí testamentu je dědická instituce, která musí stát v jeho čele. Dědická instituce musí mít ustálenou imperativní(rozkazovací) formu v latinském jazyce(později byla možná i v řečtině). Dědická instituce stanovuje dědice, nesmí být ustaven s rezolutivní(rozvazovací) podmínkou, protože by došlo k porušení zásady Semel heres, semper heres.(Kdo je jednou dědicem, je navždy dědicem). Proto je možné ustanovit dědice pouze se suspenzivní(odkládací) podmínkou. Delace byla odložena do splnění podmínky. Pro tyto účely byl zřízen curator bonorum=opatrovník pozůstalosti. Dědic musí být jednoznačně a určitě označen. Dědic nesmí psát alografní závěť, jinak by byla neplatná. Pokud bylo více dědiců, neustavovalo se dědictví k určitým věcem(princip singulární sukcese), ale k podílu z celé pozůstalosti(princip univerzální sukcese).

Dědická substituce(ustanovení náhradního dědice)

Rozlišujeme 3 druhy dědické substituce:

a) obecná substituce(vulgární)

Tato substituce existovala pro případ, že by se osoba ustanovená dědicem v prvním pořadí dědicem nestala.

b) pupillární substituce

Pater familias určuje dědice svému nezletilému dítěti pro případ, že by zemřelo po něm, ale nebylo dospělé.

c) kvasipupillární substituce

Zůstavitel ustanovuje dědice svému chorobomyslnému potomkovi. Tento institut existoval až od císaře Justiniána.

Testamentární způsobilost

Jedná se o způsobilost osob pořizujících testament i osob účastnících se zřízení testamentu a kterých se obsah testamentu týkal. Takovými osobami mohli být jen římští občané a Latini(nejbližší sousedi Římanů žijící okolo Říma). Rozlišujeme 2 druhy testamentární způsobilosti:

a) aktivní testamentární způsobilost

Je to způsobilost nezbytná pro testátora(zůstavitele), bez níž by nemohl vytvořit závěť a svědci by bez ní nemohli svědčit. Původně se vyžadovala od pořízení testamentu až do smrti zůstavitele, později jen v době pořízení testamentu a v okamžiku smrti.

Aktivní testamentární způsobilost neměli:otroci, cizinci, nedospělci, osoby alieni iuris, duševně choří, kleštěnci(jedinci po kastraci, popřípadě po úrazu s podobným následkem), marnotratníci(člověk, který rozhazoval rodinné jmění), němí a hluší, intestabiles(osoby, které odmítly svědčit o formálním právním úkonu), juniánští Latinové(Latini Iuniani - obyvatelstvo které získalo tento statut dle Lex Iunia Norbana v roce 19 př.n.l., jsou to propuštěnci z otroctví přes praetorské právo (podle ius civile stále otroci), nemají ius conubii, veřejná práva, postaveni na roveň Latinům, žili jako svobodní, ale umírali jako otroci, což bránilo vytvoření testamentu), odpadlíci od víry a heretici(teologický názor, který „volí“ nebo si „vybírá“ určitý odlišný pohled, který je neslučitelný s obecnou vírou dané církve; zastánci hereze jsou touto církví označováni jako heretici). Pokud se zotročený (kdysi římský občan) vysvobodí, nastupuje ius postliminii(právo návratu), při kterém se obnovují všechna práva, ale neobnovují se fyzické vztahy jako držba, manželství; a závěť je platná!!! Ženy mohly pořizovat teprve mancipačním testamentem.