římské právo otázky ke zkoušce

Oprávněný dědic získal delací právo dědictví přijmout nebo odmítnout, je to oprávnění výrazně osobní povahy. Nepřicházelo tedy v úvahu, že by se dalo převádět mezi živými nebo na případ smrti(inter vivos nebo mortis causa). V době klasické mohl legitimní intestátní dědic extraneus dříve než dědictví nabyl, převést dědictví na další osobu pomocí injurecesse. Problémem však nadále zůstávala otázka převodu delace na delátovy dědice, jestliže delát dědictví nenabyl a dědicem se nestal, hovoří se tu o transmisi pozůstalosti. V době poklasické byl umožněn převod práva z delace na delátovy potomky, ustanovené jím v testamentu za dědice. Skutečnou transmisi pozůstalosti zavedlo až justiniánské zákonodárství, které uznalo převod na potomky

v případě, že delát zemřel ještě před uplynutím lhůty, kterou měl na rozmyšlenou.

Dědická kapacita je způsobilost přijmout dědictví z testamentu. Aby tak mohl dědic učinit, musel mít způsobilost k právním úkonům; nezpůsobilými přijmout dědictví z testamentu byli:děti, choromyslní, juniánští Latinové(Latini Iuniani - obyvatelstvo které získalo tento status dle Lex Iunia Norbana v roce 19 př.n.l., jsou to propuštěnci z otroctví přes praetorské právo(podle ius civile stále otroci), nemají ius conubii, veřejná práva, postaveni na roveň Latinům, žili jako svobodní, ale umírali jako otroci, což bránilo vytvoření testamentu); neženatí, neprovdané(muži 25-60 let, ženy 20-50 let)-Augustovy reformy rodinného práva; částečně nezpůsobilí byli bezdětní(dědili jen polovinu toho, co jim připadalo).

Odmítnutí dědictví je opakem adice. Zpravidla nevyžaduje žádnou formu, stačí, aby se povolaný jako dědic nechoval.

Deliberační lhůta

Lhůta na rozmyšlenou, zda dědic dědictví přijme. V této době mohl dědictví přijmout nebo odmítnout. Pokud doba uplynula a dědic se nevyjádřil, bralo se to jako odmítnutí.

Právní ochrana dědice

Hereditas je původní dědická posloupnost civilního práva. Tato posloupnost je chráněna civilní věcnou žalobou actio hereditas petitio. Věcná žaloba znamená, že nesměřovala bezprostředně proti osobě žalovaného. Je směřována proti každému, kdo zadržoval pozůstalost nebo jednotlivé pozůstalostní věci. Žalobcem byl civilní dědic. Cílem žaloby je vydání pozůstalosti.

Bonorum possessio je dědická posloupnost opírající se o praetorské právo. Bonorum possessio je chráněno praetorským právem-interdiktem(mimořádným prostředkem magistrátským viz ot. č. 31) Quorum bonorum, který sloužil k ochraně praetorského dědice. Tímto interdiktem byl chráněn praetorský dědic, mohl se jím domáhat vydání pozůstalostních věcí. Interdikt je účinný i proti civilnímu dědici, který musel poslechnout a až potom mohl použít svoji civilní žalobu. Podle praetorské dědické posloupnosti se nenabývá vlastnictví, ale pouhá držba!!! Praetorská posloupnost je kombinací agnátského a kognátského příbuzenství, ale upřednostňuje kognátské příbuzenství.